Žaluji! Dopis Socialistické internacionále

Žaluji! Projev adresovaný Socialistické internacionále v říjnu 1938 (úryvek)

 IV.

Co lze v dopise říci víc? Bylo by málo charakterizovat vše to slovy, že Československo bylo ve svých osudových chvílích Francií a Anglií opuštěno.

Zde je nutno podle pravdy konstatovati, že bylo přímo zrazeno. Byla to Francie, jež přiměla Československo k tomu, aby budovalo opevnění! Republika Československá podstoupila zde bezměrné oběti celých dvaceti miliard Kč! Byla to Francie, jež nám v posledních dnech dala příkaz, abychom mobilisovali! Byl to soudruh Leon Blum, jenž nám jako ministerský předseda vzkazoval, že bude-li republika Československá napadena, Francie věrně dostojí svým smlouvám a přijde nám na pomoc!

A byl to sám nynější ministerský předseda Daladier, jenž ještě dne 12. července t. r. před celým světem prohlásil v Paříži: „My nikdy nezradím slova, která jsme dali a slavnostní závazky Francie vůči Československu jsou pro nás nezvratitelny a posvátny." (Inéluctables

et sacreés.)

A vedle Francie byla to ovšem také Anglie, jejíž premiér Chamberlain nepřetržitě harangoval, že musíme požadavkům strany Henleinovy vyhověti až do nejkrajnějších mezi, při čemž vždy výslovně prohlašoval, že “integrita Československé republiky a její demokratická ústava musí zůstati nedotčena.”

my jsme také přátelským radám p. Chamberlaina vyšli vstříc způsobem, jaký v dějinách Evropy nemá příkladu. Vypracovali jsme pro všechny národní menšiny v Československu takový národnostní statut, jenž sahal až na samé hranice československé státní samostatnosti a jenž v poměru státu k menšinám nemá v pravdě analogie v žádném jiném státu světa.

Za všechnu tuto svou dobrou vůli a důvěru ve spřátelené velmoci jsme proto mohli právem očekávati, že se s námi v rozhodujících dobách bude také mluviti, že nám bude upřímně podle pravdy sděleno, do jaké míry budou nebo nebudou moci tyto velmoci svůj postup ve shodě s námi sledovati, abychom se dle toho mohli zaříditi! Ale spřátelené Českosloslovensko nebylo již uznáno hodným, aby se s ním mluvilo! Československo přestalo být subjektem a stalo se objektem, jemuž se jen diktuje! Jediná demokratická republika v srdci Evropy byla úplně opuštěna a tím také nekonečně pohaněna!

V.

A nyní přišel ten strašný Mnichov! Čtyři lidé se sešli, aby v několika málo hodinách rozhodli o osudech Československa, aby zničili nejdemokratičtější republiku v srdci Evropy a statisíce pokojných a mírumilovných občanů českých jako německých uvrhli do bezměrného utrpení, pro něž nelze nalézti slov!

Nechť se dnes pánové z Anglie a Francie přijdou odívat na toto dílo zkázy!

Nejdříve rozbili skonsolidovanou a stabilní republiku, v níž nebylo po dvacet let žádných převratů, a jež byla vzorem pokoje a míru ve středí Evropě. Nejdříve zničili tento kvetoucí a hospodářsky prosperující stát - a nyní se odvažují na něj sbírati milodary, jako bychom byli státem žebráků a dobrodruhů, kteří se dovolávají pokryteckého cizího milosrdenství! Čteme v novinách, že také bývalý president francouzské republiky Millerand věnoval obnos 500 korun na podporu státu, jenž v mnohém byl i samé Francii poučením a příkladem.

  1. Zaměřte se na tón prohlášení. Jak autor mluví o Británii a Francii? Jakými slovy popisuje Československo?
  2. Jaké příčiny má autorovo jednání? Jak mohl text působit na čtenáře ve své době?
  3. Text vyšel v Československu také po druhé světové válce. Pro koho mohl být určen a za jakým účelem byl znovu vydán?

Autor projevu František Soukup (1871- 1940) byl významný československý politik sociálně-demokratické strany, v parlamentu působil už za Rakouska-Uherska. Byl jedním z tzv. „mužů října“, politiků, kteří hráli důležitou roli při ustavení Československa v říjnu 1918.

Po mnichovské dohodě a odtržení Sudet v říjnu 1938 napsal Socialistické internacionále, mezinárodní organizaci socialistických stran, provolání „Žaluji!“, ve kterém oznamuje, že se nikdo z českých socialistů nezúčastní jejího sjezdu. V emotivním projevu vysvětluje proč. Již v tomto textu, vzniklém krátce po mnichovské dohodě, můžeme identifikovat všechny rysy vyprávění, jak se v české kolektivní paměti kolem této události vytvořilo. Soukup viní Velkou Británii a Francii ze zrady (a obviňuje z podílu na ní i francouzské socialisty) a Československo líčí jako osamoceného bojovníka ze demokracii.

Můžeme chápat, že Československo byl Soukupův životní projekt a jak emotivní pro něj byl jeho rozpad. Charakteristické je, že v českém překladu vyšlo prohlášení znovu po druhé světové válce (po Soukupově smrti). Předválečné zklamání z politiky západních spojenců a utvrzování v příběhu zrady bylo jednou z příčin, proč se československá politika i veřejnost přimkly k politice Sovětského svazu.

Dokumenty k historii mnichovského diktátu: 1937-1939: [dokumenty z českých a sovětských archívů]. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1979. 454 s.