Možné odpovědi k textu III.

  1. Podle Poučení byla situace uvnitř Československa na pokraji občanské války. Společnost byla činností „pravice“ natolik paralyzována, že nezbývalo než žádat pomoc v zahraničí: „Vstup spojeneckých vojsk do Československa 21. srpna 1968 předešel takovému krveprolití, a byl tedy potřebným a jedině správným řešením.“ Vojska nepřišla o své vlastní vůli, ale byla požádána o pomoc „tisíci komunistů“ a mnoha dalšími. Hledala se sice i jiná řešení, ale protože „pravicová část vedení strany nechtěla přijmout žádná opatření, která by vedla ke zmaření kontrarevolučního převratu a k odvrácení občanské války“, byla vojenská pomoc nezbytná. Vina za příchod vojsk tak dle Poučení padá na představitele tzv. obrodného procesu. Kdyby „internacionální pomoc“ nepřišla, došlo by ke katastrofě: „byly zachráněny životy tisíců lidí“. Vojska tedy vyslechla volání o pomoc, přišla zabránit krveprolití, zachránila Československo před rozpadem a vytržením ze „socialistického společenství“, jejich příchod zabránil „revizi výsledků druhé světové války“. Pro přímé účastníky událostí roku 1968 mohla tato argumentace vyznít stěží přesvědčivě. Bratrská pomoc si navíc do konce roku vyžádala více než stovku životů: Veřejná bezpečnost evidovala v prosinci 1968 celkem 94 mrtvých a 345 těžce zraněných, po následných historických výzkumech konečný počet obětí překročil stovku (108 mrtvých). Poučení tedy celkem bezohledně překrucovalo skutečnost, kterou navíc většina čtenářů znala. Ideologická manipulace se zde neskrývá, nesnaží se zalíbit ani přesvědčovat, působí silou své mocenské autority. Nepřijmeš-li tuto interpretaci událostí, poneseš následky…

  2. Taková otázka nepředpokládá, že by student mohl mít na události vlastní názor. Může jen opakovat to, co se v učebním textu dočetl. Otázka není složitá, snadno lze v textu Poučení nalézt odpovídající místo, které se stačí naučit nazpaměť. Nejde tedy o to, aby studenti rozvíjeli podněty, hodnotili a interpretovali. Pravda je jen jedna a tu je potřeba pasivně přijmout. Proces učení tak nespočívá v tvůrčím dialogu mezi textem (případně učitelem) a studentem. Ten se musí „jen“ podřídit oficiální autoritě. V praxi se samozřejmě řada učitelů pokoušela tento tlak oslabit, přesto však často vedl k nepříjemnému rozporu mezi veřejným a soukromým obrazem roku 1968. Již od školních let byli obyvatelé socialistického Československa vedeni k tomu, že co platí doma, nemusí vždy platit na veřejnosti. Rok 1968 v tomto smyslu představoval jedno z klíčových témat, na němž komunistická moc prověřovala loajalitu svých občanů. Jako důkaz flexibility postačilo, když byl vpád vojsk pojmenován jako „bratrská internacionální pomoc“. Umírněnější formu přijetí oficiálních pravidel hry představovalo i pouhé mlčení.

  3. Text se snaží evokovat expresivní obrazy ohrožení. Používá výrazy jako „krveprolití“, „krvavá tragédie“ či „bratrovražedný boj“. Tato obraznost však nepůsobí příliš přesvědčivě, ve srovnání s obrazy boje a nepřátel v ideologických textech let padesátých, vyznívá jazyk Poučení spíše sterilně. Umocňuje to i fakt, že všechny tyto obrazy se čtenáři nabízí v modu „kdyby“: co by se bylo bývalo stalo, kdyby „spojenci“ nepřišli. Neosobní tón textu podtrhuje i množství pasivních konstrukcí (byly zachráněny, bylo nutno rozhodnout, má se čekat) a predikací, v nichž se v pozici původců děje objevují abstraktní entity (posouzení a objasnění dokazují, vstup byl aktem, prozkoumání potvrzuje). Příznakově působí též přetížené jmenné konstrukce, kupříkladu hned úvodní výčet těch, kteří si byli vědomi „své třídní, národní a internacionální odpovědnosti za osud socialismu v Československu“. Tyto jmenné konstrukce odráží „stavebnicový charakter“ jazyka Poučení. Jednotlivé výrazy se kombinují podle jasně definovaných pravidel: hledá se vždy usilovně, posouzení musí být objektivní, solidarita je nutně internacionální, víra je hluboká, práce pro změnu pokojná atd. Tyto jazykové automatismy často vytváří i vyšší celky („Touto internacionální akcí byly zachráněny životy tisíců lidí, zabezpečeny vnitřní i vnější podmínky pro jejich mírovou a pokojnou práci, upevněny západní hranice socialistického tábora a zmařeny naděje imperialistických kruhů na revizi výsledků druhé světové války.“) a přispívají tak k celkově neosobní a sterilní stylizaci Poučení. Jazyk moci tímto poukazuje na svou vlastní konstruovanost, nenabízí se jako referenční iluze, neukazuje skutečnost takovou, jaká je. Touto umělou konstruovaností se jazyk Poučení příznakově odlišuje od jazyka běžné komunikace a zavádí tak do normalizační společnosti jakousi dvoudomost oficiálního a neoficiálního jazyka. Oficiální jazyk přitom neskrývá svůj primárně mocenský charakter, otevřeně přiznává, že deformuje jazykovou komunikaci i jazykem zprostředkovanou skutečnost.

  4. První věta ukázky obsahuje výčet těch, kteří si byli nejprve vědomi své třídní odpovědnosti, posléze usilovně hledali východisko až se nakonec začali obracet s prosbou o pomoc na „třídní bratry“. Přestože je výčet původců děje velmi obsáhlý: „tisíce komunistů, jednotliví občané a celé kolektivy pracujících, představitelé všech vrstev obyvatelstva a různých organizací včetně členů ústředního výboru Komunistické strany Československa a ústředního výboru Komunistické strany Slovenska i členů vlády ČSSR a poslanců Národního shromáždění a Slovenské národní rady“, nezíská z něj čtenář konkrétní představu o tom, kdo „spojence“ vlastně pozval. Poučení se snaží, aniž by jmenovalo konkrétní jedince, tomuto pozvání dodat masový charakter. Není-li prosba o pomoc blíže konkretizována (dopis 99 Pragováků, bratislavský zvací dopis), lze ji interpretovat též jako nevyslovenou, podvědomou touhu většiny obyvatel. Čtenář pak může přijmout pozici těch, kteří již v předvečer vstupu vojsk cítili že bude potřeba pomoci. Výraz „začali se obracet“ je v tomto ohledu příznakový, neboť zachycuje proces žádosti o pomoc v jeho počátečním stádiu. Text chce čtenáře navést k tomu, aby na této žádosti alespoň zpětně a symbolicky participovali.