Možné odpovědi k textu II.

  1. Nepřátele tu představují „odpadlíci a zrádci“, kteří se stali hlasateli „rozvratu a nesvárů“. Nepřítel škodí pouze slovy, pomlouvá „za mrzký peníz“ svět socialismu, aby posloužil silám imperialismu. Obraz tak působí spíše poklesle, nepřítel nevzbuzuje strach, ale spíše pohoršení. Svět socialismu se již nemusí bát sabotérů, agentů a válečných štváčů padesátých let, neboť proti němu stojí jen izolovaná skupinka nepřátel, kteří nemohou socialismus skutečně ohrozit. Provolání snižuje význam chartistů i dalšími motivy: dělají to pro peníze, nekonají samostatně (jsou nástrojem, jsou ve službě), jednají v „sobeckém zájmu“, nadřazují se nad ostatní, jsou od nich izolováni. Obraz nepřátel negativně utváří též hodnoty, proti nimž se jejich vystoupení obrací. Dle Provolání útočí chartisté na „šťastný domov člověka“, ve své pýše ohrožují mír mezi národy. Skupinku „odpadlíků a zrádců“ staví text do protikladu k milionům lidí, kteří touží pracovat a poklidně žít v míru. Spojuje ji záměrně s motivem „vyvolené hrstky“, jež si kdysi uzurpovala právo na svobodu, životní jistoty a blahobyt. Vystoupení chartistů v tomto smyslu představuje skomírající hlas kdysi poražených tříd, které se nejsou schopny smířit s tím, že přišly o své výlučné postavení.

  2. Mezi prvními signatáři Charty 77 byla řada umělců (dramatik Václav Havel, spisovatelé Pavel Kohout a Ludvík Vaculík, herec Pavel Landovský, zpěvačka Marta Kubišová ad.), proto zazněl hlas pohrdání z řad socialistických umělců, kteří v kampani proti Chartě zastupují to pravé umění, „skutečnou kulturu“. Spisovatelé navíc v českém kontextu tradičně představují „svědomí národa“. Provolání v tomto smyslu navazuje na řadu manifestů, v nichž se spisovatelé vyjadřovali k politické situaci (např. Manifest českých spisovatelů z roku 1917). Hlas umělců v tomto smyslu zastupuje „miliony lidí“, kteří jsou šťastní, radostní a spokojení, neboť život v socialismu plně uspokojuje všechny jejich potřeby. Umělci rozhořčeně brání svět socialismu, který byl „hlasateli rozvratu a nesvárů“ vyrušen z „každodenního díla“. Zastupují přitom svět pracujících, kteří budují šťastný domov, usilují o mír a „vzájemnou spolupráci v zájmu šťastného lidského života“. Vyrušeno z tohoto každodenního díla ohrazuje se ono kolektivní „my“ proti pomluvám a vyjadřuje pohrdání. Obrovská kolektivní síla stojí proti směšně malé skupince, jejíž postoje jsou navíc natolik zvrácené, že si ani nezaslouží věcnou polemiku.

  3. Provolání vystupuje na obranu domova a rodiny. Nehájí tedy hodnoty programově ideologické, ale vystupuje tak, jako by Charta 77 ohrožovala každodenní život obyčejných lidí. Chartisté jsou odtrženi od „skutečných zájmů vlastního lidu“, které naopak zastupuje Provolání. Pod vzletnými frázemi o míru, porozumění mezi lidmi a humanismu se tak skrývají konzumní hodnoty reálného socialismu – životní jistoty a materiální potřeby milionů lidí. Sdílení tohoto „hodnotového“ kódu představuje nutný předpoklad pro neproblematické fungování v rámci normalizační společnosti.

  4. Jazyk Provolání pracuje s výrazy (země tak líbezná, holubice, kolébka, podáváme ruce aj.), které navozují lyrickou atmosféru štěstí a radosti. Tato poetika rodiny a štěstí má kontrastovat se sobectvím chartistů (mrzký peníz). Snaha o lyrizaci jen podtrhuje celkově patetické vyznění textu. Styl není neutrální. Řada výrazů naznačuje, že hovoří umělci. Tato spojení mají evokovat jakousi uměleckost Provolání, nejsou však nijak originální a představují spíše konvenční klišé (síly utajené v lidu, mrzký peníz, jdeme bok po boku s umělci, dílo spjaté s životem, dělníci rukou i ducha aj.). V textu se objevuje řada přídavných jmen, jež plní funkci ustálených přívlastků (světlá budoucnost, nezkrotná pýcha, šťastný domov aj.). Tato předvídatelnost některých spojení dodává jazyku Provolání silně formalizovaný charakter a naznačuje, že s nejedná o spontánní promluvu (i když kontext reakce na Chartu 77 tuto bezprostřednost evokuje), ale spíše o jazykový rituál moci.

  5. Běžnému čtenáři není výzva přímo určena. V novinách se dozvídá o tom, že umělci „spontánně“ vyjadřují nesouhlas s „odpadlíky a zrádci“, kteří svými aktivitami ohrožují šťastný život a klid obyčejných lidí. Hovoří zde tedy populární osobnosti (herci, spisovatelé, zpěváci, baviči aj.). V duchu tradičního stereotypu umělců jako svědomí národa promlouvají za ostatní, tedy i za běžného čtenáře. Jejich podpisy pod Provoláním mají být zárukou toho, že Charta (jejíž text není oficiálně dostupný) je skutečně hodna opovržení. Čtenář však nemusí rétorice Provolání uvěřit. Má s jazykem moci své zkušenosti a normalizační jazykové rituály dokáže snadno identifikovat. Nepřesvědčivost kampaně podtrhuje fakt, že odsuzovaný text není veřejně k dispozici. Avšak i v tomto smyslu nabízí text Provolání jasnou intenci. Umělci poslušně přijali roli, kterou jim režim v rámci kampaně připravil. Přestože mnozí s postoji chartistů sympatizovali, nedokázali najít odvahu k tomu, aby odmítli tzv. Antichartu podepsat. Čtenáři se tak prezentuje vzor „normálního chování“. Moc mu ukazuje, že individuální hrdinství je zbytečné, neboť všichni ostatní podepsali.

  6. Výraz se v textu opakuje pětkrát, ve spojení se slovy humanismus, kultura, zájmy lidu a umění. Skrytě naznačuje, že vedle „skutečné kultury“ a „skutečného humanismu“, existují jevy, které se za kulturu a humanismus pouze vydávají. Pokud se Charta dovolává humánních a kulturních hodnot, jedná se o hodnoty falešné. Svět je ideologicky rozpolcen a tato dvojakost se odráží i v řádu jazyka. Naši nepřátelé mluví stejným jazykem, ale za zdánlivě stejnými slovy se skrývá diametrálně odlišný význam. Skutečnost zprostředkovává pouze jazyk socialismu.