Možné odpovědi k textu II.
- Dobrá kniha je pravdivá. Co to vlastně znamená? Že se její děj neodehrává v žádném fikčním světě, ale v reálné skutečnosti. Ideologická literatura si často nárokuje tuto absolutní pravdivost. Tváří se, jako by ji psal sám život. Dobrá kniha má člověku pomáhat, ne však k tomu, aby nalezl sám sebe, aby porozuměl svému okolí, ale aby v sobě objevil touhu pracovat. Čtenář, ačkoliv hltá zajímavou knihu, tak nečte jen tak pro zábavu. V pozadí čtení stojí vždy vážná a velká věc, jež jeho osobní záliby přesahuje – budování republiky. Špatná kniha čtenáře naopak od práce odvádí, odtrhává jeho pozornost od reálného světa, nemá povzbuzující účinek.
- Čtení neslouží k sebepoznání, neodpovídá na žádné složité otázky o světě, nenabízí zábavu a ni interpretační hru, ale je to veskrze vážná věc. Člověk čte, aby dokázal lépe pracovat. Kniha mu dodá sílu ve chvílích slabosti. Člověk, který přes den pracuje, by tak po večerech měl číst, aby zítra ještě lépe a výkonněji pracoval. Hrdinové románů v tomto ohledu představují vzor k následování, jejich příklad posiluje, zbavuje pochybností. Čtení tak de facto slouží k disciplinaci: pokud budou všichni číst jen o Korčaginovi a Meresjevovi, mohou získat dojem, že práce je nejvlastnějším lidským údělem, že člověk byl stvořen proto, aby pracoval a budoval.
- Pokud čtenář věří v pravdivost příběhu, nezbývá mu, než aby k popisovaným událostem zaujal vážný postoj. My žijeme v jiném kulturně historickém kontextu, který tyto hrdinské ságy zasazuje do zcela odlišného světla: vnímá je v první řadě jako manipulující fikce (v lepším případě jako k ideologickým účelům upravené „polopravdy“). Pokud bude čtenář příběhy Korčagina, Meresjeva aj. číst jako fikce, celý ideologický konstrukt se zhroutí. Původně „dobrá kniha“ tak už nevypráví o skutečnosti, ale odhaluje charakter ideologické manipulace, čtenář tak nahlíží do útrob moci. Nečte o Meresjevovi, ale o komunistické kulturní politice a strategiích, jimiž vlastní občany manipulovala. Řada těchto manipulativních strategií se přitom čtenáři odhaluje s takovou lehkostí a naivitou, až to vzbuzuje úsměv.
- Ideologický model čtení, který byl prosazován v rámci kampaně Fučíkova odznaku, zcela ignoruje oddychové čtení pro zábavu. Tato čtenářská kultura se výrazně prosadila v devatenáctém století v souvislosti s plošným nárůstem gramotnosti: biedermeierská novelistika, pozdější romány pro služky (červená knihovna), dobrodružné a loupežnické romány, tzv. krváky, rodokapsy aj. Taková literatura nabízela čtenářům únik do fikčního světa, jenž byl v mnoha ohledech lepší a zajímavější než realita, v níž byli nuceni žít. Literatura tak v modu fikčního světa uspokojovala lidskou touhu po ideální lásce, po dobrodružství, násilí a cizím neštěstí, humoru, emocích či sexualitě. Komunistická ideologie však odmítala tento model čtení, typický pro masovou konzumaci tzv. triviální literatury. Cizí jí byla i další tradiční motivace ke čtení – literatura jako zrcadlo vlastního nitra, jako cesta k sebepoznání. Čtenář se konfrontuje s díly „vysoké“ literatury, interpretuje je, nalézá v nich otázky, které mu pomáhají orientovat se ve vlastní existenci. Literatura tak prostředkuje jakýsi dialog mezi čtenářem a světem, nabízí čtenáři imaginární prostor literární obraznosti, v němž mohou být složité otázky lidské existence smysluplně formulovány a případně řešeny. V kontextu české literatury tento dialogický model čtení představuje například dílo Máchovo. Komunistická ideologie odmítá též tradiční křesťanský model čtení pro spásu. Křesťan čte či naslouchá Písmu proto, aby se cosi dozvěděl o řádu stvoření. Neboť právě v Písmu Bůh vyjevil pravdu o světě, jenž byl ostatně stvořen slovem. Posvátná kniha tak získává vyšší statut než reálná skutečnost, z níž čtenář do textu Bible vstupuje. V tomto ohledu komunistická kulturní politika jisté specifické rysy čtenářské kultury zjeveného Písma převzala. Čtenář Fučíkova odznaku by měl věřit v jakousi vyšší závaznost (zjevení) „dobré literatury“; autorita této literatury též nevychází z reálné skutečnosti čtenáře, v níž asi nejsou Korčagin, Meresjev a jim podobní častými hosty. Tato disproporce mezi realitou a literaturou však neznamená, že by „dobrá literatura“ představovala fikci. To jen reálný svět ještě nedospěl k svému naplnění a čtenář by měl pracovat právě na tom, aby se svět kolem něj tomu literárnímu podobal co nejvíce, aby on sám přejal habitus hrdinů socialistického realismu.
