Jak vystavovat válku?

Čeněk Pýcha, lektor oddělení vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů, 24. 11. 2015

Vystavovat minulost není lehké. Většina historických muzejních expozic sází na autentické předměty. Nejrůznější artefakty minulosti se stávají dokladem své doby, předměty pak doplňuje text, který vypráví jejich příběhy a zasazuje je do historického kontextu. Expozici často spoluvytváří obrazový materiál (fotografie jako důkazy) nebo prameny (ty v sobě kloubí zmiňovanou autenticitu a text). Samozřejmě, čím unikátnější předměty jsou, tím lepší. Dává nám ale takto postavená expozice to, co bychom od historického muzea měli očekávat? A není to nakonec podfuk?

Ještě složitější úlohu mají ta muzea, která vystavují temnější stránky nedávné minulosti. V poslední době jsem měl možnost navštívit tři muzea války, jejichž podání válečné vřavy se navzájem naprosto odlišuje. Trochu škodolibě si představuji žáka, kterého bych na všechny tři expozice poslal v jediný den a večer bych ho ještě prozkoušel z toho, co se dozvěděl. Výsledkem by bylo surrealistické vyprávění připomínající spíše rozsypanou skládačku puzzle než historicky přesný obraz. Což sice není úplně špatný výsledek konstruktivistické pedagogiky, na druhou stranu se obávám, že muzea v Minsku, Drážďanech a Banské Bystrici v jeden den navštívit nelze.

Muzeum Slovenského národního povstání v Banské Bystrici má z trojice muzeí nejstarší architektonické řešení (1969) i expozici (2004). SNP je chápáno v širším kontextu (včetně I. světové války a předválečného vývoje), mezi exponáty však dominují uniformy, zbraně a vojenská technika. Zdá se mi, že inovací hrdinského příběhu o SNP je v Banské Bystrici pokus o jakousi „parcelaci“ velkého vyprávění. Vedle příběhu o povstalecké armádě a partyzánech tak nacházíme střípky o oddílech Hlinkovy gardy, každodennosti ve Slovenském štátu nebo o koncentračních táborech. Divák však nemá příliš možností vybudovat významovou linku mezi jednotlivými vitrínami, a upíná se tak hlavně na exponáty.

Nové muzeum Velké vlastenecké války v Minsku bylo otevřeno v roce 2012. Oproti slovenským a německým kolegům nabízejí kurátoři nejucelenější příběh. Jde o staré známé sovětské vyprávění o vlastenecké válce dobarvené běloruskými motivy (především důraz na utrpení běloruského národa v místnostech věnovaných německé okupaci). Přestože jde o muzeum, jež do výstavnictví zapojuje nové techniky a technologie, jádro expozice tvoří velkoryse pojatá panorámata, tedy velmi tradiční způsob evokování minulosti. Po projití příběhem čeká na návštěvníka sakralizovaný prostor kopule, jakási síň hrdinů. Interaktivní obrazovky možnost návštěvníkova zapojení do expozice nezachrání, ten je zde spíše pasivním divákem, jenž nakonec vzdává hold padlým.

Vojenskohistorické muzeum v Drážďanech, architektonické řešení - Daniel Liebeskind. Foto:

Vojenskohistorické muzeum v Drážďanech (otevřeno 2011) je ze zmiňované trojice expozicí konceptuálně jistě nejpropracovanější, návštěvníka nejvíc překvapí fragmentárností, nečekanými exponáty a absencí jednotícího příběhu. Velice důmyslně je propojeno architektonické řešení s koncepcí expozice – klín, který architektonicky narušuje strukturu, narušuje i chronologické vyprávění a nahrazuje ho tematickými celky (např. válka a zvířata, armáda a móda, politika a násilí…). Exponáty vyprávějí příběhy, jež ovšem nejsou uzavřeny do minulosti, naopak vybízejí diváka k zaujetí vlastního názoru a k problematizaci schémat, se kterými do muzea přišel. Muzeum lze číst po několika vrstvách, ani v základní lince se však nelze upnout pouze na jednotlivé exponáty (a obdivovat krásu vojenské techniky).

Čas vystavit nelze, muzea minulost pouze evokují. Každá historická expozice by si tohoto měla být vědoma a svou formou na to návštěvníka upozornit. Jistě, minulost lze rekonstruovat, ale vždy bychom si měli uvědomit, že návštěvník exponáty sleduje (a hodnotí) optikou současnosti, s čímž by samotná její koncepce měla počítat – minulost se směrem k současnosti musí otevírat, návštěvník a divák zde má své (kurátory vyznačené) místo. Muzeum je vždy muzeem a návštěvník to musí vědět – neměl by mít pocit, že se ocitl uprostřed minulosti (například uprostřed bitevní vřavy). I ty nejvíce uzavřené interpretace minulosti návštěvník nakonec prohlédne. Kurátor, který nepočítá s podílem návštěvníka na vytváření obrazu minulosti, o něj nakonec přichází.