Creative Nonfiction - historie s poetickou licencí

Petr Sedlák a Jaroslav Najbert, lektoři Oddělení vzdělávání, Ústav pro studium totalitních režimů, 5. 9. 2018

V našem příspěvku na letošní letní škole Historie a fikce, která proběhla ve dnech 30. a 31. srpna v Centru současného umění DOX, jsme účastníkům představili přístup k interpretaci minulosti, který se ustanovil a rozvíjí jako poučená popularizace historie v anglosaském prostředí pod označením “creative nonfiction”. Tento přístup posouvá běžnou historickou fikci do roviny promýšlení a aplikací, zda a jak lze líčit minulost s poetickou licencí. Totiž tak, aby si vypravěč nevymýšlel, nezpochybňoval a nezkresloval jednotlivá fakta - zatímco zamýšlí tato fakta odvyprávět nebo zobrazit stejně atraktivně a čitelně jako to umožňuje beletrie nebo film. Řečeno s Josefem Škvoreckým, kterému byl tento přístup blízký, tam, kde historická skutečnost nevylučuje historickou možnost (v jeho životopisu Antonína Dvořáka, Scherzo capriccioso).

Příspěvek rozvinul téma letní školy věnované vzájemnému vztahu historie a fikce. Stejně jako naši kolegové a další lektoři jsme vyšli ze skutečnosti, že fakta a fikce nestojí proti sobě jako protikladné a vzájemně se vylučující entity. Mluvit o historii nepředpokládá oddělovat to, co se skutečně mělo stát (fakta), od toho, jak to můžeme vyprávět (fikce). Naopak. Je na místě přijmout východisko, že interpretace faktů je z logiky věci fikce. Záleží samozřejmě na tom, jak tento vztah jako funkční pro věrohodné sdělení o minulosti uchopíme. Na ukázce z dokudramatu ze série BBC (Dny, které otřásly světem, díl spojující sarajevský atentát s porážkou nacistického Německa) jsme demonstrovali, že fikce může jako prostředek (forma) vyprávění posloužit k originálnímu převyprávění tradičních interpretací toho, co se stalo, tedy historického obsahu (tento díl je zaměřen na období 33 let, které ohraničují výstřel v Sarajevu a výstřel, kterým se sprovodil ze světa Adolf Hitler). Fiktivní (narativní, imaginativní, fabulační) postupy mají zvýšit zájem o historická témata ze strany veřejnosti, žáky a studenty nevyjímaje. Obecně jsme chtěli otevřít diskuzi nad tím, zda a jak je možné ve výuce dějepisu ve škole přiznávat a poučeně využívat skutečnost, že historie je proces, který se ani v nejpřísnější snaze o odbornost (tak jako je typické třeba pro učebnice) nemůže oprostit od vyprávění.

V tomto ohledu jsme představili pod označením ,,creative nonfiction“ širší proud přístupů k výkladu minulosti, pro které je charakteristické úsilí o reflektované využití fikce při vyprávění příběhu. Cílem zapojení fikce je učinit vyprávění nejen atraktivnější, ale i autentičtější ve smyslu toho, jak nejspíše viděli a prožívali svět kolem sebe lidé tehdejší doby. V tomto ohledu jsme odkázali na příklady dobré praxe takzvaných dokudramat (taktéž faction, verafabula). Ta usilují o zprostředkování politických dějin a společenských poměrů na úrovni každodennosti. V oblasti literatury tyto přístupy zase souvisí se zpochybňováním tradičních vyprávění vztahovaných k národu, jak to můžeme sledovat v západní kultuře po druhé světové válce. Jako příklad jsme uvedli práci s minulostí v rámci takzvané historiografické metafikce (příklad knihy a filmu Anglický pacient).

Jako ,,creative nonfiction“ konkrétně deklaruje principy fiktivních přístupů k výkladu historie skupina autorů působící v Pittsburghu. Mohli bychom se odkázat na kreativní a přesto kritickou práci s historickými fakty i v rámci Evropy, například v historických románech Umberta Eca a v české prostředí třeba u již vzpomenutého Josefa Škvoreckého. Ve filmovém prostředí se tato práce odráží naposledy v sérii České století, jehož tvůrci nabízejí konfrontaci vícero interpretací (názorů) na určitou skutečnost (např. zda se mělo Československo bránit nacistickému Německu), aniž by podsouvali divákovi jediný správný výklad a “historickou pravdu“.

Budiž dodáno, že jsme považovali za důležité zdůraznit moment autorské reflexe jako vhodný a nutný nástroj k tomu, jak udržet fikci v přijatelných mantinelech. Aby příliš této fikce neupozadilo a nepřekroutilo ve vyprávění minulosti to, co se skutečně stalo, tedy fakta samotná. Jsou to přitom fakta (to, co se skutečně mělo stát), k nimž chceme žáky a studenty dále učit vztahovat vše, co kdo o minulosti tvrdí a odkazuje k ní. Kriticky zkoumat, čím se vlastně snaží vysvětlit a oprávnit své současné postoje a zájmy. Reflexe zde znamená ověřovat, zda fiktivní prvky neodporují prokazatelným faktům a tázat se, proč fakta vykládají určití lidé právě tak, jak činí, tedy i protichůdně. Reflexe zde znamená pochopení těmto výkladům ze strany žáků a studentů, které předchází tomu, jak a zda tato (některá) fakta převypráví i oni. Není nic proti věrohodnosti jejich vyprávění, pokud tak učiní s určitou, avšak kultivovanou dávkou kreativity. Považujeme to za zásadní pro rozvíjení a šlechtění historického myšlení žáků a studentů v dnešní situaci, kdy jsou média - k nimž mají společně se svými rodiči nejblíže - přeplněny pestrou nabídkou všemožného prožívání a zabavení se minulostí (historické filmy, pop-historie, alternativní a kontrafaktuální historie, počítačové hry a komiksy inspirované historií, reenactment, turistika a další). Vznesli jsme vážné pochybnosti, zda skutečně slibují dětem i rodičům zprostředkovat údajně autentičtější obraz minulosti a zdánlivě ji nabízí nahlédnout očima historických aktérů.

Zájemci si mohli následně vyzkoušet, jak využít přístupy sjednocené pod označením ,,creative nonfiction“ v praxi, potažmo je přenést jako popularizační techniku do školní výuky dějepisu. V tomto ohledu jsme využili pracovní a metodický materiál, který vypracovalo Židovské muzeum v Praze (projekt Naši nebo cizí? výukový set Příběh zachránců) a který je využíván i ve výuce dějepisu v didaktickém pojetí Tváří v tvář historii. Učitelé dostali svědectví o osudech mladíka židovského původu Jana Hostovského, kterého během nacistické okupace ukrývala na Žambersku česká rodina a jeho pozdější manželka. Následně měli doplňovat jednotlivé zápletky spojené s tímto osudem na základě izolovaných faktů z tohoto textu. Z reflexe sestavených příběhů vyplynulo zjištění, že zapojení kreativně fikčního přístupu je nejen vhodná aktivizační metoda, ale současně diagnostický nástroj pro zjištění již existujících prekonceptů či historických stereotypů, na které může učitel vhodně navázat. Tento materiál je k nahlédnutí on-line.