O dějepisu kvalifikovaně a s rozmyslem?

Jaroslav Pinkas, lektor oddělení vzdělávání, Ústav pro studium totalitních režimů, 10. 12. 2015

Na konci listopadu poskytl uznávaný historik Petr Čornej rozhovor o výuce dějepisu, učebnicích, které se ve výuce používají, a české národní paměti.  Profesor Čornej spoluzakládal Katedru dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty UK a napsal celou řadu učebnic, učitelskou veřejností oceňovaných. Byl jsem proto zvědav, s jakými názory v třeskutém podzimu 2015, ve kterém zuří migrační krize a objevují se velmi nekonvenční kontexty výročních oslav listopadové revoluce, přišel. V rozhovoru se vyjádřil k několika tematickým okruhům: jak se učí dějepis, jaké jsou indikátory kvality výuky, jak by výuka měla vypadat a jak nikoli, jaký je podíl soudobých dějin ve výuce, jak vypadají učebnice dějepisu a jaká je historická zkušenost Čechů s islámem (s jinými titulky na http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Zapadni-Evropa-nema-historickou-zkusenost-s-muslimy-My-ano-Proto-ta-nazorova-rozdelenost-soudi-historik-410176).

Je potěšitelné, že se výuka dějepisu stává předmětem celospolečenské reflexe. Dějepis skutečně může být více než jen jedním z mnoha vzdělávacích oborů na našich školách. Představuje státní politiku paměti a oficiální pohled na minulost, měl by tedy zastávat jakousi “středovou” pozici v diskusi o naší identitě, našich hodnotách, a tedy i o naší přítomnosti. Je proto třeba jeho podobu diskutovat a nespokojit se jen se zákonnými normami. Vždyť společnost se vyvíjí a škola by na to měla reagovat. Kam tedy škola podle profesora Čorneje směřuje?

V řadě bodů bych jeho názory podepsal, především tam, kde mluví o ideální výuce dějepisu - omezení dat, zdůraznění kontextu, nadproporčnosti výuky pravěku a starověku, důrazu na moderní a soudobé dějiny. Ovšem i zde se některá jeho tvrzení ocitají ve vzájemném rozporu. Reprezentantem kvality dějepisu je podle něj dějepisná olympiáda, zaměřená na velice podrobnou faktografii  s níž by “i historikové nespecialisté mohli mít problémy”. Taková soutěž není zrovna výzvou k výuce v souvislostech a k orientaci na pochopení kontextu a už vůbec není pozvánkou pro žáky, kteří třeba nechtějí v budoucnu být historiky.

Ovšem většina jeho tezí se pohybuje mimo rámec dostupných faktů, případně mimo okruh mé představivosti. Tvrzení o tom, že “kantoři jsou rádi, když to nějak doklepou do roku 1945” je v rozporu s daty, která jsou už několik let dostupná on-line. Docentka Gracová, která se pedagogickými průzkumy už léta zabývá, konstatovala  ve své studii z roku 2012, že “většina žáků je seznámena se světovým děním do konce studené války, případně i v letech následujících (dohromady 86 %). 16 % učitelů dobere rovněž učivo českých dějin po sametovou revoluci, což v součtu znamená 90 % žáků poučených o naší nedávné minulosti. Dějepisnou výuku však uzavírá 5 % učitelek rokem 1968 a dalších 5 % padesátými léty či koncem druhé světové války” (http://www.ped.muni.cz/pedor/archiv/2012/pedor12_4_dejepis_gracovalabischova.pdf). Podobné závěry učinil i náš průzkum mezi učiteli ZŠ a SŠ z téhož roku (http://www.ustrcr.cz/data/vyzkum-vyuky/vyzkumna-zprava.pdf). Co tedy vlastně znamená neustále opakované klišé o absenci výuky soudobých dějin? Jsou snad k dispozici nějaká nová, solidní zjištění, které umožňují profesoru Čornejovi se k tomuto klišé vrátit?

Dalším pozoruhodným tvrzením je údajná šílená cenzura, která je aplikována na učebnice dějepisu. Jako by hlavním problémem českých učebnic dějepisu byla politická korektnost. Zajímalo by mě, zda si profesor Čornej skutečně myslí, že Židovské muzeum v Praze učebnice cenzuruje. Vzhledem k tomu, že jsem jeho ohrazení proti takové simplifikaci ze strany MF Dnes nezaregistroval, tak patrně ano. Já bych tedy problémy českých učebnic viděl jinde - především v přetíženosti faktografií a malém podílu analytické části, která například v německých učebnicích dosahuje běžně až poloviny jejich obsahu.

Nejvíce otazníků však ve mně vzbudilo tvrzení pana profesora o specifické české zkušenosti s islámem, která prý sahá do 15. století, kdy byli čeští (husitští) válečníci najímáni k “boji proti mohamedánům”. Tato skutečnost se údajně udržela v historické paměti a byla obohacena o zkušenosti z tureckých válek v 17. a 18. století. Západní Evropa tuto zkušenost postrádá, a její postoje vůči migrační krizi nejsou tudíž tak realistické jako ty naše, české. V tématu husitství jsem sice laik, ale vždy jsem si myslel, že pro českou historickou paměť vyplývaly z této epochy důležitější události než epizodická a efemerní účast husitských bojovníků ve válkách s Osmanskou říší -  třeba upálení Jana Husa či Lipany. Nu což, člověk se pořád učí. Ovšem srovnávat českou zkušenost s muslimy se západní Evropou a tvrdit, že my Češi ji máme, zatímco západní Evropa ji nemá? A co Francie a její koloniální výboje v severní Africe? Británie a její koexistence s muslimy od bitvy u Palásí? Německo se svou zkušeností s imigrací Kurdů a Turků od 60. let 20. století? Co ještě k tomu všemu dodat?

Ale on to nakonec není jen takový špatný vtip. Není bez zajímavosti, že odkaz na článek sdílel vrchní český islamobijec Martin Konvička (https://www.facebook.com/KonvaMartin/posts/1547101475571018). Spor o povahu dějepisu není jen sporem odborníků, vždy má více či méně přiznaný politický charakter. Je si profesor Čornej těchto kontextů vědom? Věřím, že z jeho strany šlo jen o takový “úlet”, který se prostě může stát každému. Protože v opačném případě bych se o výuku dějepisu opravdu začal bát. Ovšem ne kvůli tomu, že by snad Židovské a Romské muzeum cenzurovaly “naše” dějiny. Vlastně bych se nebál jen o dějepis. Bál bych se o liberální charakter naší společnosti. A o její zdravý rozum!