Časové schránky

Petr Sedlák, lektor oddělení vzdělávání, Ústav pro studium totalitních režimů, 20. 6. 2018

„Myslíte si, že právě takto by šlo představit a využít časové schránky ve škole?“, ptám se učitelů a účastníků semináře věnovaném tématu proč a jak má smysl učit dějepis a občanskou výchovu i na konci školního roku. Přeji si souhlasnou reakci. Téma, které jsem právě odprezentoval, si žádá více než jen obecně asociovat časové schránky jako uložení dobových předmětů jejich zazděním – dejme tomu – do věže kostela. Téma jsem pojal šířeji: jako projekce budoucnosti. Učitelé interpretují žákům a studentům minulost. Na semináři jsem jejich pozornost obrátil cíleně do budoucnosti - abych připomenul a využil skutečnost, že interpretace minulosti, jak ji učitelé v dějepise předávají, se na budoucnost cíleně obrací. Míří na ni. Fakta z minulosti vybírá a vykládá interpretátor v kontextu současnosti, při čemž to, co dnes chce sdělit o včerejšku, tak činí pro dobro zítřka: Vyložit a zhodnotit historii jako pro dějepis pověstné poučení z chyb minulosti. Časové schránky jsem během semináře nabídl jako názorný příklad projekce budoucnosti, na kterém, doufám, lze učitelům (žákům) ukázat, že to, co se učí v dějepise, je dáno nejen osobnostním, ale (neli především) kulturně založeným vnímáním času. Skončit jsem chtěl tím, zda a jak schránky ve výuce využít taktéž prakticky.

Jak jsem prezentaci uvedl? Odkazem na příklady. Projekce budoucnosti vykazují jistou módnost a zdají se být (opět) v kurzu. Byť sní-li politik, jaká bude jeho přičiněním rodná země v budoucnosti, je to marketingový vzkaz jeho současníkům. Představy o světě v budoucnosti každopádně nalézáme v samotných časových schránkách. Tak jako v případě Detroit Century Box. Schránku údajně vymyslel sám detroitský starosta a obsahovala mj. dopisy 56 reprezentantů města, kteří v nich rozepsali svoje předpovědi o světě v roce 2000 – v tomto roce byla dle instrukcí po sto letech otevřena. Přece jen ale časové schránky obsahují spíše druhou kategorii oslovení budoucnosti hmotné artefakty považované za důležité pro dobu uchování schránky. Typicky je to aktuální tisk a platné peníze. S uložením schránek se kolem přelomu 19. a 20. století počítalo nejspíše automaticky při příležitosti nově vybudovaných či rekonstruovaných objektů určených veřejnosti. V průběhu doby jsou schránky v některých významných objektech dokonce doplňovány za pozornosti médií opakovaně (například Staroměstská radnice v Praze). O dalších schránkách se ví, ale zůstávají – podobně jako v Detroitu – uzavřeny až do určitého dne, ve/po kterém mají být otevřeny. Některé z těchto schránek jsou pozoruhodné již svým technickým provedením (například dvojice schránek Westinghouse Time Capsules v New Yorku – mají být otevřeny v roce 6939). V případě Crypt of Civilization v americké Atlantě se dokonce jedná o celou místnost vyplněnou artefakty z konce 30. let 20. století (k otevření v roce 8113). Jiné a podstatně skromnější časové schránky vytvořili a vytvářejí jedinci a skupiny, aniž by jejich otevření něčím podmínili. Též oni ale můžou schránku zaregistrovat u International Time Capsule Society. Existují i specializované firmy, které schránky nabízejí jako kovová pouzdra ve tvaru válce. Návod a seznam, jak a čím je naplnit, bývá přiložen.

Doufám, že se mi v úvodní části mé přednášky podařilo představit  časové schránky jako kulturní fenomén, který pronikl i do pop-kultury. Před třetí a praktickou části přišla druhá a nejtěžší část prezentace. Představit časové schránky teoreticky. Tedy jako konkrétní příklad, na kterém učitelé mohou žáky a studenty názorně seznámit s tím, co je to vlastně vnímání času a jak je kulturně podmíněné. Zjednodušeně charakterizovat chápání času v moderní civilizaci není přitom složité – lidé obyčejně přejímání představu o čase svedeném do mohutného a napřímeného koryta dějin, odkud plyne nezadržitelně vpřed, a svůj život chápou jako epizodní součást těchto dějin. Což má mít svůj smysl. Pokrok. S každou další mílí je voda zdánlivě čistší, zklidňuje se. Časové schránky jsou typickým zhmotněním temporality vlastní moderní (západní) civilizace. Tvůrci schránky vybírají to zdánlivě nejreprezentativnější (nejpokrokovější) ze současnosti, uzavřou to a adresují lidem v budoucnosti, nejspíše s vírou, že jejich výběr a vyspělost uznají. Žádají ji stvrdit? Nehledě na funkci, jíž má akt uložení schránky jako příležitosti posvětit nějakou událost samotnými Dějinami.

Učitelé zareagovali na téma vnímání času jako kulturně podmíněného procesu kladně. Temporalitu reflektují a snaží se ji žákům přiblížit. Dostal jsem první postřehy učitelů z výuky. Třeba o tradičních peripetiích s výukou dějin na průřezu časové osy a o tom, jak je pro žáky nelehké si představit jednotlivé epochy, na které jsme si dějiny zvykli dělit. Lineární načasování, které dětem předávají ve škole jako snadno uchopitelné dějiny, tak učitelé problematizují třeba dávají-li linearitu do kontrastu s cyklickým prožíváním času zažitým dříve, daným užším sepjetím člověka s přírodou a odžíváním jdoucích let od jednoho milníku církevního kalendáře k druhému.  

Konečně přicházím k třetí a poslední části prezentace o projekci budoucnosti. Jak projekce a jmenovitě časové schránky využít ve školní praxi. Schopnost promítnout si svůj život do budoucnosti a pracovat tak s časem na vyšší úrovni již učitelé u žáků prohlubují například když požadují po svých žácích a studentech úvahu na téma "Kde se vidím v dospělosti". Nyní přichází čas, nabídnout učitelům možnosti, jak využít časové schránky přímo (didakticky). Jednoduše tak, aby si je s žáky samotnými vytvořili. Že se zde nabízí nejen možnost teoretického využití: imitovat a uchovat vlastní představu o budoucnosti jako poučenou interpretaci času (dějin). Schránky poskytují vděčnou aktivitu též z hlediska zaúkolování. V případě časové schránky lze většinu žáků zaměstnat s ohledem na jejich případně i techničtější schopnosti a dovednosti. Může jít už o samotnou výrobu pouzdra pro danou schránku. Jiní se zapojí spíše než sepisováním vzkazu pro budoucnost sběrem hmotných pramenů, potažmo se poučí, co je a mělo by být pro současnost typické. Další žáci a studenti se osvědčí při fotodokumentaci nebo digitalizaci vzkazu. Jejich jazykově založení vrstevníci mohou vzkaz nejen formulovat, ale i přeložit do cizího jazyka. Případně si zaexperimentovat s podobou češtiny, jak může vypadat třeba za sto let. Závěrem dávám k dobru ještě jeden rozměr práce s časovými schránkami. Moment sociální: Neposílí případně vztahy žáků a studentů nejen tím, že je schránky přivedou k přemýšlení o společně stráveném čase na určitém místě v dané době už jen očekávané otevření či doplnění schránky, dojde-li k tomu dle domluvy po letech na srazu třídy?

Myslíte si, že právě takto by šlo představit a využít časové schránky ve škole?“ Na závěr své prezentace jsem se možná nezeptal dobře. Brzy mi došlo, že jsem hostům položil návodnou otázku. Takovou, na níž velí člověku slušnost odpovědět sotva jinak než kladně. Souhlasné pokyvování – dočkal jsem se – ani nemohlo být kýženou zpětnou vazbou. Připravil jsem se možná, byť doufám jen zčásti, o to, co učitele napadlo za další konkrétnosti při mém výkladu. Třeba jak využít schránky ve výuce jinak?  Co vlastně shledávají učitelé reálné, co by doplnili? Před čím by varovali? Prezentace o didaktickém využití časových schránek by šlo příště připravit lépe – příkladů z dobré praxe nelze totiž z otevřených zdrojů dohledat mnoho. Dovolím si s odstupem ještě jednou přeptat se znova a lépe alespoň zde: „Jaké jsou podle vás možnosti a rizika školní práce s časovými schránkami?“

Přednáška o didaktickém využití časových schránek:

https://prezi.com/rf_2l2uyb0bh/casove-schranky/?utm_campaign=share&utm_medium=copy