Přístup ke vzdělání
Postup dětí na střední školu závisel v 70. a 80. letech nejen na jejich výkonech, ale také na posudcích, které na ně psali ředitelé základních škol. Vyznění posudku bylo do značné míry podmíněno politickými názory rodičů, děti rodičů s aktivistickými postoji vůči režimu byly oproti ostatním zvýhodněny, děti, jejichž rodiče naopak měli k režimu negativní postoj, nebyly zpravidla k dalšímu studiu připuštěny, což mohlo formovat – a v mnoha případech také formovalo – jejich pohled na režim (ale i na rodiče) a jejich další psychický a morální vývoj. Tato politická regulace dalšího studia patřila mezi nejúčinnější nátlakové mechanismy režimu na občany. Právě s ohledem na budoucnost dětí se převážná část lidí uvolila akceptovat normalizační režim a chovala se vůči němu konformně. Psaní posudků nebylo ve většině případů kontrolováno, ale u ředitelů se uplatňovala autocenzura a princip preventivní opatrnosti, což ostatně zachycuje i ukázka. Ředitel vysvětluje žákyni, proč jí nedal doporučení na školu, kterou chtěla studovat, a odvolává se přitom na obecně sdílené kulturní vzorce. Málo angažovaný člověk nemůže čekat žádné výhody. Klip lze použít jako ilustraci zasahování politiky do vzdělávání. Obraz prezidenta Ludvíka Svobody na zdi zasazuje tuto ukázku před rok 1975. Díky za každé nové ráno (1994, r. Milan Šteindler) |
