Hokej a politika
Rituály fandění národnímu hokejovému týmu je fenomén, který spojuje normalizaci s dneškem, v 70. a 80. letech měl ale ještě specifický rozměr. Mistrovství světa v roce 1969 se mělo konat v Praze, po okupaci vojsky Varšavské smlouvy se ale pořadatelství přesunulo do Švédska. V tomto období světovému hokeji naprosto dominovala reprezentace Sovětského svazu, země, která pro většinu lidí v Československu symbolizovala nepřátele. Československé reprezentaci se podařilo nad Sověty na šampionátu dvakrát zvítězit (2:0 a 4:3). Jakkoliv se jednalo pouze o sportovní utkání, většinou obyvatel byly tyto zápasy vnímány jako symbolický triumf a odčinění okupace. Sport se stal „kanálem“ pro frustraci z politického vývoje a oba televizí přenášené zápasy sledovali i ti, které jinak hokej nezajímal. Napjatí fanoušci ale vlastně přejímali režimní interpretaci, ve které byly sportovní úspěchy odrazem úspěchu konkrétního režimu. Sport byl politizován a stal se důležitou zbraní studené války, výsledky sportovců z východního bloku byly prezentovány jako znak převahy socialistického zřízení. Logicky tak porážka sovětských hokejistů byla i porážkou sovětské politiky.
Především druhé vítězství československých hokejistů strhlo veřejné pouliční oslavy, v jejich víru byla zdemolována pražská kancelář sovětských aerolinek Aeroflot, s největší pravděpodobností se jednalo o provokaci ze strany StB. Hokeji, a především zápasům se SSSR zůstal v lidovém vnímání specifický náboj a šifra 2:0 4:3 se stala všeobecně sdíleným kódem. Zemský ráj to napohled (2009, r. Irena Pavlásková) |
