Dvojí měřítko
Scénka o špachtli a pojistném podvodu by mohla být hereckou etudou ve filmu o jakémkoliv režimu, několik narážek ale mění pointu tak, že dává smysl jen v socialistické realitě. Sochař Bedřich Mára získává finance kvůli pojistným podvodům – nahlásí neexistující škodu a spolupracující zaměstnanci pojišťovny ji proplatí. Tento systém se narušil, když v pojišťovně dojde k personálním změnám a podezřelou pojistnou událost přijde vyšetřovat komisní paní Gabalová. Tato žena by mohla patřit mezi takzvané autoritářské osobnosti, jejichž koncept vytvořili německo-američtí sociologové Max Horkheimer a Theodor Adorno. Autoritářské osobnosti se vyznačují povýšeností nad osobami, které pokládají za podřízené, naopak jsou devótní vůči nadřízeným. Upravená Gabalová se dívá s despektem na bohémskou existenci rodiny Márů a dává to najevo. Všimněte si ale změny výrazu a chování Gabalové, když Alice Márová zmíní státní zakázku. Je zajímavé, že nakonec jméno soudruha, na jehož soše Mára pracuje, nezazní, stačí ale, že řeč se točí kolem významnosti zakázky a „soudruhů“, kteří ji mají na starosti. Gabalová po tomto zjištění velmi rychle vyklízí pole – nevyslovenou informaci rozklíčovala tak, že Mára má vlastně kontakty velmi vysoko a dělat mu nepříjemnosti by mohlo negativně ovlivnit i její kariéru. Horkheimer a Adorno koncept autoritářské společnosti použili k vysvětlení stability nedemokratických režimů – právě na těchto lidech, kteří pouze plní rozkazy shora a dokáží vycítit společenskou situaci, nedemokratické systémy stojí. Scéna tak naznačuje, že kriminální činy se v normalizačním Československu definovaly různě – za co byl řadový občan potrestán (pokud ztratil kontakty ve vyšetřující instituci), to prominentovi prošlo. Tato pravidla ale zůstávala nevyslovená, Márovým stačilo vzbudit dojem, že jsou prominentní režimní umělci, aniž by to museli dokazovat. Pupendo (2003, r. Jan Hřebejk) |
