Znečištění ovzduší

  1. Co donutilo generálního ředitele podniku k tomu, aby věnoval pozornost čistotě ovzduší?
  2. Jak reagují na jeho výzvu podřízení pracovníci? Jaké cíle asi sledují?
  3. Jak se na rozhodování podílí ostatní přítomní? Kdy vyjadřují svůj názor? Co si asi myslí?
  4. Na základě jakých hodnot zpochybňuje druhý z vedoucích pracovníků význam znečištění ovzduší?
  5. Proč mu přítomní asi tleskají? Co to vypovídá o jejich postoji k situaci? Nechtějí mít čisté životní prostředí?

Film vznikl těsně po revoluci a zachycuje dobu socialismu formou alegorie, s groteskní nadsázkou a ironií, přesto odráží řadu dobových reálií. Ekologické problémy se staly jedním z klíčových politických témat konce 80. let. Právě ony vedly k politizaci veřejnosti, např. v Teplicích se konala v listopadu 1989 demonstrace občanů s plynovými maskami, která měla upozornit na špatnou kvalitu ovzduší. V ukázce musí ředitel podniku pod tlakem ministerstev a veřejného mínění (petice) řešit ožehavou otázku škodlivých zplodin. Ta vede ke sporu dvou nižších funkcionářů: první z nich formou tradiční sebekritiky přiznává pochybení a slibuje nápravu, druhý odmítá ekologické problémy jako nepodstatné (zdůrazňuje plnění plánu, docházku do práce a politickovýchovné cíle). Chování účastníků schůze odráží různé strategie adaptace (jednoznačná shoda při hlasování, potlesk pro druhého z funkcionářů). Sami zmiňovaní vedoucí pracovníci se pokoušejí přizpůsobit novým ideovým prioritám, které svérázně tlumočí „generál“. S nadsázkou je zde zachycena reflexe přestavbové rétoriky v druhé polovině 80. let. Ukázku můžeme využít jako východisko k analýze politického významu ekologických témat.

Kouř (1990, r. Tomáš Vorel)

Ve snímku Kouř přišel Tomáš Vorel s ostrou kritikou absurdní situace v československé společnosti 80. let. Sám Vorel dal filmu podtitul „rytmikál totalitního věku“. Pojal ho jako poetické vyjádření humoru Pražské pětky. Základní charakteristikou filmu je hyperbolické zobrazení morálky a estetiky české reálněsocialistické společnosti, převedených do mikrokosmu zakouřené továrny. Mladý inženýr Mirek přichází na své první působiště se záměrem skutečně pracovat, což se však v bizarních poměrech posledních let reálného socialismu ukáže být výstřelkem, protože realita pracoviště nedává lepší možnost než schůzovat, chodit na diskotéku nebo pít. Mirek rozhýbe zatuchlou atmosféru továrny. Dříve odstavený inovátor je z kotelníka povýšen na ředitele podniku. Svěží duch továrny však v sobě nese pach starého kouře a film se namísto výpovědi o reálném socialismu stává metaforou polistopadové „sametové“ transformace.