Výzdoba k výročím

  1. O co usiluje paní Buštíková a jaké cíle tím sleduje?
  2. Proč pan Louka vlaječky nevyvěsil? Věříte jeho argumentům (nestíhá, protože hraje pro pracující lid)?
  3. Proč režim takto zapojoval i soukromé byty a jednotlivce do oslav oficiálních svátků a výročí?
  4. Jak byste se na místě pana Louky rozhodli vy? Zdůvodněte a domyslete možné důsledky tohoto jednání v dané době.

K povinnostem obyvatelů činžovních domů patřila za socialismu i výzdoba oken bytů u příležitosti různých výročí a státních svátků (výročí vítězství pracujícího lidu 25. února, výročí tzv. Velké říjnové socialistické revoluce 7. listopadu či květnové oslavy osvobození republiky Rudou armádou). Na plnění těchto povinností dohlíželi mimo jiné tzv. domovní důvěrníci. Vyvěšování symbolů komunistické ideologie, a především sovětských vlajek vnímala řada občanů, kteří alespoň v soukromí odmítali brát okupaci ze srpna 1968 jako tzv. internacionální pomoc, jako útok na vlastní svědomí. Někteří proto vyvěšování vlajek bojkotovali s rizikem, že na ně domovní důvěrník může podat negativní posudek. Jiní to vnímali jako povrchní formalitu, pouhé gesto, které dělají všichni ostatní, a které tedy vlastně nic neznamená. Krátká ukázka z filmu Kolja ilustruje různé přístupy k tomuto fenoménu a otevírá prostor pro porozumění této dnes již cizí situaci, v níž mohli občané prokázat jistou míru odporu vůči režimu a vymezit prostor vlastní svobody, nebo naopak pragmaticky zlehčit význam tohoto symbolického gesta – výzdoby vlastního bytu. Paní Buštíková (Slávka Budínová) jako domovní důvěrnice kontroluje výzdobu bytů a naléhá na pana Louku (Zdeněk Svěrák), aby vlaječky vyvěsil. Na problematiku hodnotové orientace takového rezistentního či pragmatického jednání můžeme navázat četbou eseje Václava Havla Moc bezmocných (1978), který se otázkou domovní výzdoby přímo zabývá.

Kolja (1996, r. Jan Svěrák)

Kolja je malý ruský chlapec, kterého proti své vůli vyženil starý mládenec, jehož hraje Zdeněk Svěrák. Nestačí, že mezi těmito dvěma postavami stojí kulturní i věková bariéra. Na své cestě ke vzájemnému sblížení musí oba překonávat i řadu problémů, které před ně klade realita Československa pozdních 80. let. Za tento snímek získali Jan a Zdeněk Svěrákovi zatím jediného Oscara pro samostatnou českou kinematografii. Snímek vznikl jako reflexe života v 80. letech, proto i vážné dobové souvislosti, jako je okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy nebo výslech na Státní bezpečnosti, vyznívají v podstatě komicky, jen s lehkým nádechem tragiky. Film tak ilustruje vzpomínkovou kulturu 90. let 20. století.