Volby jako rituál

  1. Porovnejte scénu voleb z filmu s tím, jak vypadají dnes, a tyto rozdíly zkuste vysvětlit.
  2. Proč rodina Márových simuluje a odmítá volit? Jaké následky tento čin může mít?

Volební scéna z filmu Pupendo je dobově věrnou rekonstrukcí významného socialistického rituálu, kde nebylo poselství demonstrace loajality k režimu nikterak zakrýváno, na rozdíl například od školních rituálů. Význam voleb se zvyšoval scéničností jejich průběhu – lidé chodili ve svátečních šatech (k čemuž je nutil sociální tlak), před volební místností stáli pionýři, místnost byla vyzdobená hesly a rudými karafiáty. Snaha o navození atmosféry závažného okamžiku kontrastovala s faktem, že nešlo o žádné volby, jedinou možností bylo volit jednotnou kandidátku Národní fronty. Národní fronta byla organizace sdružující všechny existující politické strany i různá zájmová sdružení, která však byla kontrolována komunistickou stranou. Neexistovala tak žádná možnost volit opozici. Účast na volbách tak byla vnímána jako podpora oficiální politiky komunistické vlády a co nejvyšší účast (pohybovala se těsně pod sto procenty) byla režimem prezentována jako souhlas lidu s režimem. Rodina sochaře Máry se vyhne účasti ve volbách simulováním nakažlivé nemoci. Scéna vyznívá spíše komicky, neúčast na volbách byla ale silným symbolickým aktem odporu proti režimu, ač neměla žádný praktický efekt. Nejít k volbám si trouflo jen několik lidí, tento čin byl mocí interpretován jako odpadlictví a tito lidé byli dále ostrakizováni.

Pupendo (2003, r. Jan Hřebejk)

 

Tvůrčí duo Jan Hřebejk (režie) a Petr Jarchovský (scénář) proslulo autorstvím hořkých komedií z moderní československé historie, které jsou díky své popularitě pro velkou část společnosti akceptovatelnými obrazy této minulosti. Na úspěšné Pelíšky, které vlastně odstartovaly vlnu podobných filmů, navázali autoři kritičtějším filmem Pupendo. Film je zasazen do roku 1984 a vypráví příběh dvou rodin: Márových, umělecké rodiny na okraji společnosti, a Břečkových, ze zištných důvodů loajálních k režimu. Autoři v něm podávají obraz pozdní normalizace jako duchovně vyprázdněné doby, kdy ideologii už nikdo nevěří, chybějí velké ideály a nejdůležitější hodnotou pro protagonisty je dovolená u moře. Tento obraz zpestřují vtipné, dobře vypointované scénky.