Ukázka textu II.

První rána holí. Druhá. Třetí. Mám je počítat? Tuhle statistiku, hochu, už nikde neudáš.

- Jméno? Mluv! Adresu? Mluv! S kým ses stýkal? Mluv! Byty? Mluv! Mluv! Mluv! Nebo tě utlučeme!

Kolik ran asi vydrží zdravý člověk?

Radio houká půlnoc. Kavárny se zavírají, poslední hosté se vracejí domů, milenci přešlapují před vraty a nemohou se rozloučit. Dlouhý, hubený komisař vstupuje do místnosti s veselým úsměvem:

- Všecko v pořádku, - pane redaktore?

Kdo jim to řekl? Jelínkovi? Friedovi? Ti ani nevědí mé jméno.

- Vidíš, všecko víme. Mluv! Měj rozum.

Zvláštní slovník! Míti rozum = zradit.

Nemám rozum.

- Svažte ho! A přidat!

Jedna hodina. Poslední tramvaje zatahují, ulice se vyprázdnily, radio přeje nejvěrnějším posluchačům dobrou noc.

- Kdo je členem Ústředního výboru? Kde jsou vysílačky? Kde jsou tiskárny? Mluv! Mluv! Mluv!

Teď už mohu zase klidněji počítati rány. Jediná bolest, kterou cítím, jsou rozkousané rty.

- Boty dolů!

Pravda, chodidla ještě neotupěla. To cítím. Pět, šest, sedm, teď už jako by hůl projížděla až do mozku.

Dvě hodiny. Praha spí, snad někde ze spánku zavrní dítě a muž pohladí ženu po bocích.

- Mluv! Mluv!

Přejíždím jazykem v ústech a snažím s počítat vyražené zuby. Nemohu se dopočítat. Dvanáct, patnáct, sedmnáct? Ne, tolik je tu teď komisařů, kteří mne „vyslýchají“. Někteří jsou už zřejmě unaveni. A smrt stále nepřichází.

Tři hodiny. Z periferie přichází časné jitro, zelináři se blíží k tržištím, metaři vycházejí do ulic. Snad se dokonce ještě dočkám jednoho rána.

Přivádějí mou ženu.

- Znáte ho?

Polykám krev, aby neviděla --- a je to asi bláhové, vždyť mi krev teče z každého kousku tváře, i z konečků prstů.

- Znáte ho?

- Neznám!

Řekla to a ani pohledem neprozradila svou hrůzu. Zlatá. Dodržela úmluvu, že se ke mně nikdy nebude znát, ačkoliv teď už to bylo zbytečné. Kdo jim jen pověděl moje jméno?

Odvedli ji. Rozloučil jsem se s ní nejveselejším pohledem, jakého jsem byl ještě schopen. Snad ani nebyl veselý, nevím.

Čtyři hodiny. Svítá? Nesvítá? Zatemněná okna nedávají odpověď. A smrt stále ještě nepřichází. Mám ti jít naproti? Jak?

Uhodil jsem někoho a upadl jsem na zem. Kopou do mne. Šlapou po mně. Ano, tak, teď bude rychle konec. Černý komisař mne zvedá za plnovous a spokojeně se směje, když mi ukazuje plné hrsti vyrvaných vousů. Je to skutečně komické. A bolest už necítím žádnou.

Pět hodin, šest, sedm, deset, poledne, dělníci jdou do práce a z práce, děti jdou do školy a ze školy, v obchodech prodávají, doma se vaří, snad si teď máma vzpomněla na mne, snad už soudruzi vědí, že jsem zatčen, a snad už dělají bezpečnostní opatření…

FUČÍK (1995): s. 14-16.

Možné otázky

  1. Když vypravěč popisuje průběh výslechu, pravidelně odkazuje na dění vně věznice – tramvaje zatahují, dělníci jdou do práce atd. Jakou mají tyto odkazy v proudu vyprávění funkci? Pozměnila by jejich nepřítomnost nějak vyznění ukázky?
  2. V ukázce z Fučíkových motáků z vězení se objevuje i postava jeho ženy Gusty. V případě motáků z vězení bývají právě blízcí uvězněného nejčastějšími adresáty. Proč Fučík nepíše o výslechu své ženě, ale popisuje ji jako jednu z postav? Koho oslovuje, když manželce přiřadil roli pouhé vedlejší postavy?
  3. Vypravěč v ukázce zajímavým způsobem pracuje s časem. Jaký význam do vyznění textu vnáší Fučíkova práce s „objektivním“ historickým časem?
  4. Jaký postoj k popisovaným událostem vypravěč vyjadřuje? Jakou roli hraje v jeho vyprávění tělesná bolest? Z jakého úhlu pohledu vnímá vlastní mučení a utrpení?

Možné odpovědi