Sjezd historiků pohledem didaktika

Jaroslav Pinkas, lektor oddělení vzdělávání, Ústav pro studium totalitních režimů, 19. 9. 2017

V pátek 19. 9. skončil v Olomouci sjezd historiků, který pořádala Filozofická fakulta Univerzity Palackého spolu se Sdružením historiků ČR. Třídenní jednání můžeme bezesporu považovat za jednu z nejreprezentativnějších akcí historické obce za celou dobu její polistopadové existence. Váhu mu dodala už četnost účastníků těchto diskusí: sjelo se přes osm set historiků a dalších příbuzných profesí.

Ze sjezdu si odnáším pocit změny. Cosi se mění v historické obci. Obrat symbolizovala americká historička Lynn Huntová, která vystoupila jako úvodní řečník. Svůj příspěvek věnovala aktuálním otázkám historikovy práce v postmoderní současnosti. Byl to výborný úvod, protože na jedné straně zdůrazňovala potřebu čelit manipulaci na sociálních médiích a oponovat lžím ve veřejném prostoru, na straně druhé o potřebě metodologických inovací, které budou odpovídat nové kulturní situaci. Ukázala tak pevné hodnotové zakotvení postmoderní metodologie”, což snad otupilo určité předsudky, které běžně tyto inovace vyvolávají. Přednášela o nutnosti znovu promyslet kolektivní identity a nepřebírat nereflektovaně koncepty běžné v politice a publicistice, o potřebě reflektovat vztah mezi kolektivními identitami a identitou individuální, o vymezení jedince a potřebě porozumění složitosti jeho formování kulturními vlivy. Byl to příjemný pocit slyšet někoho z pozice vrcholné autority mluvit o sociální konstrukci reality, jak té aktuální, tak i té minulé. Pravda, nejsou to úplně nejposlednější výboje na poli historiografie nebo sociálních věd, ale v takto reprezentativním kontextu zaznívají tyto teze jen zřídka.

Také vlastní organizace jednání reflektovala, jak řekla hned v úvodu jedna z organizátorek Radmila Prchal Pavlíčková, pluralitu aktuálního historického bádání - panely se překrývaly natolik, že nikdo nemohl při nejlepší vůli absolvovat více než jejich třetinu. Na olomouckém sjezdu se tak mnohem více mluvilo, a co je podstatnější, bylo zde mnohem více prostoru k diskusi než na těch předcházejících. Ovšem to s sebou neslo i negativa - příliš mnoho disparátních prostor, které ukazují na míjející se povahu současného bádání, příliš mnoho hlasů, v nichž se jen obtížně hledá harmonie, či vůbec nějaký řád. Ale taková je i naše společnost.

V našich vlastních panelech (Dějepis a národní identita; Dějiny ve veřejném prostoru) jsme se snažili především o diskusi. Zda se nám to povedlo, musí posoudit jiní, ale odjížděli jsme s dobrými pocity, že se nám podařilo naše témata dostat do prostoru a že o ně byl zájem. Co tedy sjezd může znamenat pro didaktiky a učitele? Myslím, že v první řadě vysílá určité poselství o pluralitě historických interpretací, která ovšem neznamená bezbřehý relativismus. To s sebou nese potřebu vyšší reflexivity, nutnosti promýšlet vlastní východiska. Zajímavé mohou být i důsledky pro profesní etiku: Lynn Huntová výslovně zmiňovala občanskou odpovědnost historiků v boji s manipulacemi, ale zároveň nutnost striktně dodržovat standardy vědecké profese. Pro vzdělavatele z toho může plynout podstatné poučení: občanské postoje prezentujeme jako občanské a nikoli expertní. Z pozice autority toho autoritativně můžeme říci čím dál méně. Je to dobrá nebo špatná zpráva? Pro mě dobrá. A pro vás? 

 

Lynn Huntová mluví  nutnosti společenské angažovanosti historika, aniž by zapomínala na standardy historické vědy v éře postmoderny.

Foto: Vojtěch Duda