Rodina a televize

  1. Jak tráví filmová rodina volný čas? Došlo dnes oproti 70. letům k nějakým posunům?
  2. Pokuste se charakterizovat způsob komunikace v rámci filmové rodiny.
  3. Jak vypovídá ukázka o životní úrovni 70. let? Myslíte, že šlo o pravdivý obraz?

Ukázka ze snímku Kdo hledá zlaté dno nás uvádí do rodiny Láďovy přítelkyně Petry. Láďa se právě vrátil z vojny a tráví první večer v civilu s rodinou své nastávající. Ačkoli snímek není příliš oceňován, má své nesporné kvality. Právě v této scéně Menzel ilustruje plytkost a fakticky monologickou povahu rozhovorů, které probíhají vedle televizního přijímače či spíše přímo s ním. Ilustruje konzumní povahu doby, atomizovanou podobu společnosti, vyprázdněnost komunikace. Její formálnost a ritualizace ozřejmuje především etuda s magnetofonem (dcera nahrála otcovu anekdotu a pak ji pustí znovu ze záznamu). Matce ani otci není divné, že zaznívá jeho anekdota podruhé, automaticky a bezmyšlenkovitě ji komentují znovu. Ústředním bodem rodinné pospolitosti je televizor, který jako by byl plnohodnotným členem rodiny. Herci zde přehrávají situaci, již většina diváků důvěrně zná. Nabízí se i otázky po životnosti tohoto modelu – tedy srovnání současného trávení volného času a televizní kultury se situací v 70. letech. O klipu lze přemýšlet nejen jako o jednom ze symbolických podobenství, ale také jako o kulturním vzorci. V soukromí, v kruhu rodiny, je možné bavit se i kriticky, otevřeně, pokud o to rodina má zájem. V ukázce je zároveň symbolizován dosažený blahobyt (plná mísa koláčů) a životní úroveň, orientaci na hmotné statky naznačuje i otcova poznámka o platu.

Kdo hledá zlaté dno (1974, r. Jiří Menzel)

Po pětileté nedobrovolné pauze, následující po filmu Skřivánci na niti, natočil oscarový režisér Jiří Menzel budovatelský film Kdo hledá zlaté dno, který je typickým příkladem kompromisu uměleckého talentu s diktovanou režimní ideologií. Snímek, na kterém scenáristicky spolupracoval Zdeněk Svěrák, je příběhem mladého budovatele Ládi, který v prostředí stavby dalešické vodní elektrárny uzraje v moderního socialistického člověka, zatímco doma zanechává dívku i povrchní konzumní život. Film hodnotí kritici jako Menzlův nejhorší film, nicméně mu umožnil další tvorbu, včetně zfilmování hrabalovských děl. Když divák odhlédne od ideologizovaného filmového jazyka, odhalí výstižně ztvárněnou povrchnost a prázdnotu mezilidských vztahů v době reálného socialismu.