Pracovní morálka

  1. O co jde v ukázce? Jaké postoje zaujímají obě strany sporu a jaké strategie argumentace využívají?
  2. Lze z ukázky vyvodit něco o socialistické pracovní morálce a realitě ekonomického plánování?

Scéna z filmu Panelstory zachycuje konfrontaci skupiny stavebních řemeslníků a jejich nadřízeného a různé podoby vztahu mezi nimi. Zároveň ale poodhaluje určité aspekty socialistického hospodářství. Zdá se, že skupina je v hospodě v pracovní době, to ale není hlavní výtka jejich nadřízeného, jde o to, že zkazili nějakou práci (jde o výstavbu sídliště). Vedoucí je nejprve velmi nekompromisní, řemeslníci ale mají také své zbraně – vedoucí musel vědět, že úkol se v časové tísni nedal splnit. Vedoucí hned otáčí, dokonce platí pivo a dělníkům vyhrožuje trochu nenápadně – nezapíše jim plný počet odpracovaných hodin (oni tak nedostanou celou výplatu). Zpočátku vyostřená situace se řeší jakýmsi kompromisem, o kterém ale netušíme, zda přinese opravu špatných bytů. Jaké obecné trendy ale můžeme v ukázce vidět? Plánovaná výstavba panelových sídlišť určitě neběžela hladce, byty se stavěly pod časovým tlakem. Z ukázky ale není zcela jasné, zda řemeslníci opravdu nemohli práci odvést kvalitně kvůli nedostatku času, nebo je-li to jen výmluva, když v pracovní době sedí v hospodě. Evidentně se totiž práci spíš snaží vyhnout a nemají motivaci ani zájem práci odvádět kvalitně. Jedinou motivací je nakonec výplata. To by nemuselo být tak neobvyklé, kdyby socialistická propaganda nevyhlašovala, že v Československu lidé pracují nadšeně a rádi. Ani vedoucí není moc pozitivní postava – i on podvádí, snaží se byty postavit příliš rychle a na dělníky tlačí tím, že je podvede při vykazování práce. Na druhou stranu, třeba se jen snaží splnit nereálný plán výstavby. Všechny postavy v ukázce jsou jen součástí socialistického ekonomického plánování, které ale zneužívají, využívají a mění.

Panelstory (1979, r. Věra Chytilová)

Film z roku 1979 nese rukopis režisérky Věry Chytilové. Jednotlivé scény s nadsázkou vykreslují charakteristické rysy veřejného i soukromého života za normalizace – fušeřinu ve stavebnictví, podplácení, ulejvání v práci a naopak důraz na soukromí. Oproti jiným autorčiným společenskokritickým filmům je tento zasazen do vizuálně silného prostředí nedostavěného sídliště. Film však není primárně kritikou politického systému, ale celého hodnotového žebříčku společnosti. Téma bylo autorce přiděleno, když bylo zastaveno natáčení filmu Kalamita, podle zadání se mělo jednat o oslavu velkého projektu socialistického plánování – výstavby sídliště Jižní Město v Praze. Film však vyznívá jednoznačně kriticky a z těchto důvodů bylo jeho uvedení do kin problematické, k divákům se dostal až po roce od natočení a jen ve vybraných mimopražských kinech. Přesto získal hlavní cenu na festivalu v San Remu, kam jej autorka tajně vyvezla. Do široké distribuce přišel snímek až v roce 1988 hlavně díky pozitivnímu přijetí na festivalu v Moskvě, který se odehrál v atmosféře glasnosti.