Možné odpovědi k textu IV.

Možné odpovědi k textu IV.

  1. Faktografie není v ukázce mnoho (konkrétní fakta obsahuje jen informace o manifestaci z 22. září, o pádu Hodžovy vlády a mobilizaci). Učebnice se soustřeďuje spíše na výklad události s ohledem na důsledky Mnichova. Na rozdíl od dnešních učebnic se nevěnuje dlouhodobějším příčinám a souvislostem tzv. mnichovské krize. Co Mnichovu předcházelo, odbývá konstatováním o přísaze lidu, jeho vůli se bránit, o zradě buržoazie a Západu, ale zaměřuje se daleko víc na dobu poválečnou. Minulost zde slouží jako argument pro ospravedlnění vedoucí pozice KSČ a politických změn, k nimž došlo po roce 1945. Dnešní učebnice neprezentují minulost takto účelově, vedle co nejobjektivnějšího popisu událostí se zaměřují na reflexi příčin a širších souvislostí historického dění. Významné události se snaží ukázat z více perspektiv (třeba české a německé), od žáků mnohdy vyžadují nejen reprodukci faktografie, ale též porozumění historické kauzalitě a schopnost srovnání a kritického zhodnocení.
     
  2. Mnichov je vykládán tak, aby ospravedlnil vedoucí pozici KSČ. Gottwald je v ní prezentován jako vůdce lidu, který dokázal oslovit statisíce. KSČ jediná chtěla naplnit vůli lidu a bránit republiku, jedině ona je tak oprávněna lid v poválečné době zastupovat. Výklad ospravedlňuje též politické změny provedené po roce 1945. Především odklon od předválečných západních spojenců (zejména Francie) a novou zahraničně politickou orientaci na Sovětský svaz. Stejně jako Západ zradila v Mnichově i česká buržoazie. Přišla tak dle učebnice o svou vedoucí úlohu. Motiv zrady buržoazie ospravedlňuje nejen rozsáhlé zestátnění soukromého majetku, zákaz řady politických stran a nové politické uspořádání tzv. Národní fronty, navíc umožňuje komunistům, aby se postavili do pozice výlučných původců těchto revolučních změn (byť byly prováděny v rámci dohody všech povolených poválečných stran). Konečně zrada ospravedlňuje tvrdý a represivní postoj, který vůči podnikatelským vrstvám (tzv. bývalým lidem) komunistická moc zaujala po únoru 1948.
     
  3. V ukázce kupodivu aktivně vystupuje jen málo politiků: Gottwald se stává mluvčím lidu a vede jej k přísaze bránit republiku, jeho „protihráč“ prezident Beneš rozhoduje o osudu národů. Perspektiva běžných lidí, kteří Mnichov také silně prožívali (mobilizace, strach z války, rozhořčení z rozhodnutí „o nás bez nás“), není téměř reflektována. Lidé (demonstranti) se rychle slévají v kolektivní postavu lidu. Ve výkladu tak vystupují v roli postav jinak dramatického příběhu o zradě překvapivě neosobní pojmy (kolektivní „postavy“) jako buržoazie, dělnická třída, lid, národy, velmoci, státy. Vztahy mezi těmito pojmy jsou buď opoziční (existují imperialistické velmoci, či malé státy, vedoucí roli má buržoazie, či dělnická třída, proti sobě stojí zájmy lidu a zájmy buržoazie zosobněné Gottwaldem, resp. Benešem), nebo hierarchické (dělnická třída, či buržoazie vede národ), či vyjadřují zastoupení části celkem (Gottwald a potažmo komunistická strana vyjadřují zájmy lidu). Minulost je takto redukována na příběh těchto abstraktních pojmů, slouží jako legitimizační příběh ideologie a politické moci, zcela se z ní vytrácí perspektiva konkrétních lidí, lidského jednání v dějinách a naší potřeby porozumět odlišnému historickému kontextu a pozici člověka v něm.
     
  4. Komunisté jsou představeni jako politická síla, která nenese odpovědnost za události spojené s mnichovskou dohodou. V roce 1938 vládly buržoazní strany, v čele republiky stál prezident Beneš, vina za Mnichov tak padá na hlavu buržoazie. KSČ v čele s Gottwaldem se stala vůdcem rozhořčeného lidu – Gottwald vyzval lid k obraně a ten poté přísahal. Komunisté se chtěli bránit, chtěli bojovat, ale zrada buržoazie a západu jim v tom zabránila.
     
  5. Otázky směřují do výkladového textu. Žák má tento text pouze reprodukovat, neočekává se od něj tvořivější přístup – nemá srovnávat, porozumět, vnímat souvislosti ani kriticky hodnotit – ale pouze zopakovat (naučit se) výkladový text. Učebnice jasně naznačuje, že dějepis není pluralitní a interpretativní předmět, který by od žáků očekával aktivní podíl na utváření významu minulých událostí. Zde se předpokládá, že minulost lze vyložit jen jedním, zcela objektivním a závazným způsobem. Dnes je situace jiná, dějepisné poznání je považováno za neuzavřené a proměnlivé, o objektivitě se hovoří pouze v relativním slova smyslu (jeden výklad je objektivnější než druhý) a předpokládá se pluralitní a perspektivní výklad minulosti (nikoliv jeden závazný pro všechny).
     
  6. Výraz národ (případně národy) se v textu užívá v rozporu s ideologií marxismu-leninismu, která se deklaruje jako nadnárodní. Národ však představoval a stále představuje tradiční a široce uznávanou hodnotu. Komunisté se v rámci kulturní a vzdělávací politiky pragmaticky nepostavili proti národu a národní kultuře, ale naplnili důvěrně známou formu novým obsahem. Vystupovali jako zosobnění národních tradic, jako ti, kteří vždy (i v době Mnichova) důsledně vystupovali na obranu národa. Z tohoto příklonu KSČ k národním hodnotám a tradici měla, třeba dle výkladů ministra školství Zdeňka Nejedlého, vyplývat jednoznačná role komunistů jako politických zástupců zájmů národa. Pro mnohé občany poválečné republiky z tohoto přihlášení k národu vyplynulo rozhodnutí volit komunisty (ve volbách roku 1946 získali v Čechách 40 % hlasů), či se přímo stát komunistou. I v normalizační učebnici národ slouží jako falešná stopa této tradice, k níž se komunisté hlásí, situují se dokonce do role ochránců národa, ovšem především proto, aby ospravedlnili vlastní mocenské nároky a politické změny.
     
  7. 7) Výraz „lid“ se v ukázce používá v jednotném čísle, „národy“ naopak většinou v množném. Z toho vyplývá, že učebnice předpokládá dva „naše“ národy a jeden lid. Národ a lid tedy nelze vnímat jako úplná synonyma, ačkoliv označované skupiny často splývají. Lid v ukázce naplňuje skupina těch, kteří demonstrovali proti kapitulantství a za obranu republiky, přísahali, doufali a byli zraněni. Z lidu jsou vyloučeni ti, kteří zradili, tedy buržoazie. Lid tak představuje spíše sociálně vymezenou skupinu, jejímž jádrem je v duchu komunistické ideologie vykořisťovaná dělnická třída. Pojem národa je vymezen tradičně jazykově: v ČSR žijí Češi a Slováci, tedy ti, kteří mluví česky a slovensky. Ostatní národnostní skupiny, které žily na území ČSR, však k „našim“ národům již nepatří (Maďaři, Němci, Poláci, Romové, Rusíni, Rusové, Židé aj.).
     
  8. V důsledném užívání množného čísla „národy“ by se mohlo odrážet přijetí ústavního zákona o československé federaci v roce 1968. V rámci upevnění své legitimity zdůrazňovalo normalizační vedení KSČ rovnocennost Čechů a Slováků v rámci ČSSR, federace patřila k jedněm z mála neproblematických odkazů tzv. Pražského jara. Normalizační vedení KSČ ztratilo podporu veřejnosti a pracně muselo hledat konsenzus s občany, kteří uvěřili v ideály socialismu s lidskou tváří. Zdůrazňování národa a návaznosti normalizační ČSSR na národní tradice (výklad hovoří o národní existenci, národní svobodě) odráží snahu prezentovat normalizační režim jako primárně národní (výraz „komunismus“ či „komunistický“ se v ukázce příznačně vůbec neobjevuje), tedy vlastně neideologický.
     
  9. Zatímco výraz „náš národ“ se běžně používá, tak formulace „naše národy“ zní poněkud nezvykle. Ironicky může připomínat monarchistické formulace ve stylu provolání Mým národům Františka Josefa I. Nezvyklé (neobratné) užití přivlastňovacího zájmena odráží poněkud absurdní situaci, kdy se na základě ústavního zákona o federaci z roku 1968 má důsledně hovořit o dvou národech, ale zároveň se klade důraz na jedno kolektivní „my“. Co tedy zakládá tuto kolektivní identitu „my“, když ne příslušnost k jednomu ze dvou národů? Neznamená užití výrazu „naše“, že tyto národy patří komusi jinému než nám – Čechům a Slovákům? Ideologický jazyk jakoby se zde „odchlipoval“ – ukazuje se, jak nepřiléhá k přirozené zkušenosti a běžné společenské praxi, ukazuje se jeho umělost a latentní absurdita. Zároveň formulační neobratnost mnohé naznačuje a nezáměrně odhaluje: výrazy „národ“ a „národní“ se používají vyprázdněně, jako pouhá legitimizační klišé. Moc, která skrze učebnici promlouvá, si národy přivlastňuje – jsou „její“. Ústavní zákon o federaci z roku 1968 používá jinou formulaci: „My, národ český a slovenský, […] jsme se dohodli na vytvoření československé federace.“
     
  10. Motiv Sovětského svazu není zdůrazněn s ohledem na živou zkušenost invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Tento odklon od tradiční podoby komunistické verze „mnichovského mýtu“, jak se konstituoval již v poválečných letech, naznačuje snahu normalizační moci najít konsenzus s občany, vyhnout se zbytečné konfrontaci, nepřipomínat srpnové trauma.