Možné odpovědi k textu III.

  1. Příběh vypráví o tom, jak může dobrá kulturní politika pomoci k „ozdravění“ společnosti. Ukazuje svazákům a členům čtenářských kroužků, jak mohou pomocí knih bojovat za lepší společnost. Příběh je dosti návodný, ukazuje, co je potřeba udělat: „vyčistit“ knihovnu, doplnit jí „dobrou“ literaturou a následně ji propagovat. Dodat každému tu správnou knihu, aby jej přesvědčila. I aktivita čtenářských kroužků se tak může stát velmi efektivním nástrojem v boji za nový svět, může výrazně přispět k proměně staré společnosti, dokonce napomoci k odhalení spiknutí.

  2. „Dobrá“ kniha dokázala proměnit „hnízdo agrárnických rejd“ v příkladnou socialistickou vesnici. Čtení kvalitní literatury, kterou svazáci vybírají ovčárským doslova na míru, pomohlo zemědělcům, aby se vymanili z vlivu „vesnických boháčů“. Správná kniha zde ukazuje pravdu, léčí mysl zatemněnou agrárnickou ideologií a vede čtenáře k lepší společnosti. Červená a modrá knihovna čtenáře naopak od skutečnosti odváděla, bránila mu v tom, aby viděl pravou tvář „vesnických boháčů“. Ovčárští svazáci svým spoluobčanům v dílech „dobré“ literatury ukázali pravou tvář socialistické vesnice a přispěli tak k tomu, že se samotné Ovčáry proměnily: bylo odhaleno a zneškodněno spiknutí.

  3. I když se modelový příběh týká jen malé vesničky a jejího boje s „vesnickými boháči“, čtenář by měl pochopit, že se tento boj týká i jeho. Odehrává se všude kolem nás. Právě tato poměrně široce rozvinutá motivika boje představuje jeden z efektních nástrojů mocenského tlaku. Všichni by měli odložit brak a začít číst „dobré“ knihy, aby tím přispěli budování nové společnosti. Příběh tak čtenáře vyzývá k participaci, k tomu, aby se choval obdobně. Není to jen tak nějaké vyprávění, které můžeme pustit jedním uchem dovnitř a druhým ven. Zdánlivě nevinný text o budování knihovny v Ovčárech v závěru vyznívá až hrozivě, končí odhalením a zneškodněním spiklenců. Nabízí se přímo nevyřčená ovšem podprahově přítomná vazba: zda již čtení té nesprávné literatury nepředstavuje protistátní čin. Dnes by nás asi zarazilo, pokud by nám knihovník doporučil konkrétní knihu s tím, že to je ta pravá právě pro nás. Jak vidíme, není svazácká knihovna v Ovčárech místem svobodného výběru, knihovníci ordinují knihy jako lékaři medicínu. Nelze vzdorovat. Taková knihovna samozřejmě představuje jakýsi ideální typ a v realitě socialistického Československa bychom ji v tak čisté podobě asi nalezli jen stěží, přesto nám však ilustrativně odhaluje, jak si komunistická moc vztah čtenáře a knihy v ideálním případě představovala.