Možné odpovědi k textu II.
- Moravec prezentuje umění jako „těžkou zbraň“, kterou český národ může říši posloužit v boji za „Novou Evropu“. Umění tak vedle práce představuje další specificky český přínos „nacionálněsocialistické revoluci“. Umění sice v Moravcově podání navozuje vojenské konotace (je vítězné, je těžkou zbraní s obsluhou, je součástí ušlechtilého boje, klestí cestu), paralelně však úsilí Čechů orientuje směrem k pokojné práci. Bitevním polem českého národa nejsou bojiště druhé světové války, ale divadla a koncertní síně. Zdánlivě lichotivá charakteristika: Češi jsou kulturním národem, k jejich atributům patří hudba a další umění, však v podtextu stvrzuje ponižující přijetí podmínek: Češi jsou pouze služebným národem, jenž je plně podřízen panující árijské rase.
- Ve vypjaté atmosféře (probíhají represe v rámci tzv. heydrichiády) Moravec definuje roli Čechů v rámci protektorátní společnosti. Pod rouškou národní tradice (co Čech, to muzikant, zlaté české ruce) přisuzuje Čechům především roli těch, kteří pracují a věnují se umění. Práce a hudba se tak stávají klíčovými atributy češství. V podtextu se přitom skrývá tradiční česko-německá polarita. Z této perspektivy je příznakově upozaděna případná otevřená konfrontace s nacistickou mocí. Nemůže-li si český národ vydobýt úctu vojenskými ctnostmi (trauma mnichovské kapitulace), dosáhne uznání v oblasti hudby a umění vůbec. V poměrně krátké ukázce se výraz „český“ opakuje sedmnáctkrát, Moravec se viditelně snaží politiku kolaborace prezentovat jako tu, která stráží české zájmy, jako jedinou bytostně českou politiku. Nedokáže-li v tomto smyslu posluchače či čtenáře přesvědčit vlastním obsahem své promluvy, zdůrazňuje českost svých postojů alespoň na povrchu (opakovaným pojmenováním).
- Dobový kontext (represe v rámci tzv. heydrichiády, vypálení Lidic, dopadení parašutistů, přímo v den slibu 24. 6. nacisté zahájili likvidaci vesnice Ležáky) je pro sémantiku Moravcova projevu určující. Pocity strachu a potenciálního ohrožení života (též ohledy na rodinu) výrazně utvářely komunikační situaci Moravcova projevu. Z této perspektivy vyznívá řeč ministra lidové osvěty až absurdně: lidé jsou popravováni a odvlékáni do koncentračních táborů, a on hovoří o umění, o Smetanově a Dvořákově hudbě. Pokud posluchači přítomní v sále Národního divadla tuto bizarní jazykovou hru neodmítnou a přistoupí na její pravidla (spořádaně vyslechnou projev, tleskají, zdraví nacistickým pozdravem), deklarují ochotu přijmout podmínky nadiktované nacistickou mocí. Pod rouškou kultivovaného projevu se skrývá agresivní tlak hrubé síly. Čtenář novin či posluchač rozhlasu je následně konfrontován s modelovým jednáním umělců, kteří jako tradiční „svědomí národa“ představují závaznou autoritu. I on by se tudíž měl podřídit a přijmout umělci inscenovaná pravidla hry (hajlovat, slibovat věrnost, tleskat protektorátním politikům atd.).
- Protektorátní ideologie se hlásí ke klasikům české národní kultury, aby získala legitimitu. Moravec se brání tomu, aby proněmeckou orientaci vládní politiky Češi vnímali jako zpronevěření se odkazu národního obrození. Velikost Smetany a Dvořáka, kteří jsou právě nyní více než kdy jindy v Evropě uznáváni, se nabízí jako útěcha v situaci okupace. Zatímco říše ovládla Čechy vojensky a politicky, ovládla říši česká hudba Smetany a Dvořáka. Hudební skladatelé navíc představují ideální typ českých hrdinů, neboť potvrzují, že velikost se nerodí z bojovného vzdoru, ale z poctivé práce v poklidném tichu pracovny. Jen si představme, jak nežádoucí konotace by z perspektivy protektorátní ideologie vzbuzovali kupříkladu husité.
- Příznakově Moravec pracuje s výrazem „český“. V krátké ukázce z projevu jej použil sedmnáctkrát. Nadužívání tohoto výrazu prozrazuje Moravcovu urputnou snahu, prezentovat politiku kolaborace jako politiku českou. Jelikož jsou rozhodnutí protektorátní vlády v rozporu s tradičním modelem české politiky (Palacký, Masaryk, Beneš) a svým obsahem tedy o českosti nepřesvědčují, nezbývá Moravcovi, než aby český charakter politiky kolaborace deklaroval v rovině pojmenování. Stylizace projevu je poměrně strohá, což souvisí tragickým kontextem represí po atentátu na Heydricha. Poměrně často se v projevu objevují jednoduché věty, v nichž Moravec lapidárně konstatuje stav věcí: „Jsem voják. Vojákův život je boj. A smysl boje je vítězství.“ Tato prostá stylizace dodává projevu patos a podtrhuje nevyhnutelnost (je to tak, nic jiného nemáme) přijetí podmínek. Postoje mluvčího jsou povětšinou bezobsažné. Jednotlivé predikace, jež si Moravec v projevu přisuzuje („sdílím smutek a rozhořčení“, „jsem voják“, „toužím“, „budu se snažit“, „věřím v hudbu“, „jsem si jist“, „odpovídám“) naznačují, že se jedná o jazykový rituál (hru), jehož klíčové sdělení se nachází mimo rámec jazyka a není v projevu přímo verbalizováno.
- Klíčové teze nacistické ideologie se v tomto Moravcově projevu přímo neodráží. Na nacistický světonázor tak odkazují spíše dílčí výrazy (Vůdce Říše a Nové Evropy, národněsocialistická revoluce), válečná rétorika (boj, zbraně, vítězství, voják) a jednotlivé přívlastky, jež jsou charakteristické pro slovník nacismu (ale i jiných autoritativních režimů): silný, zdravý a slavný národ, ušlechtilý boj.
- V českém prostředí mají umělci již od dob národního obrození výsadní pozici elity národa. Z této pozice „svědomí národa“ určují kolektivně závazné vzory jednání. Protektorátní ideologie se pokouší na tento tradiční model navázat a zneužít jej pro legitimizaci nacistické moci. Umělci jsou zároveň prezentováni jako emblém českého národa, který je proslulý svou kulturností. Moravec přitom zdůrazňuje apolitičnost umění, umělec soustředěný na svou vlastní tvorbu se stává předobrazem občana Protektorátu, který v klidu a soustředěně pracuje pro říši. Rozvoj protektorátního filmu, jenž byl výrazně orientován na líbivou a snadno konzumovatelnou produkci, navíc umožnil využít řadu populárních osobností filmového plátna.
