Možné odpovědi k textu I.

  1. Text Poučení prezentuje události po vstupu vojsk Varšavské smlouvy jako živelný a nekontrolovatelný proces. Pravice „otevřela stavidla protisovětské hysterie a uvedla do pohybu lavinu šovinismu“. Výsledkem tohoto živelného a masového tlaku („smršť šovinistické demagogie“) byla „neuvěřitelná dezorientace“, dle Poučení došlo doslova k zmatení jazyků – „co bylo legální, prohlašovalo se za nelegální“. Tzv. pravici či síly pravice v tomto smyslu blíže charakterizují též činnosti a děje, jež jim text Poučení přisuzuje: učinit z prohlášení svůj štít, vydírat, odvolávat se, nutit či vynutit, vymáhat terorem, obrátit naruby, otevřít stavidla. Dobu po 21. srpnu 1968 text prezentuje jako období kolektivní hysterie a paniky, ztráty orientace. Obyčejní lidé „nebyli s to rychle rozeznat skutečnou pravdu“, neboť se vlivem demagogické kampaně sdělovacích prostředků rozostřily hranice třídně rozděleného světa. Díky motivům hysterie, paniky či demagogie (mediálně šířených dezinformací, zdání a dojmů) se ideový nepřítel socialismu ukazuje jako pouhá iluze, nemá reálný základ. Obyčejní lidé podporovali pravici jen díky nevědomky přijímaným dezinformacím, vlivem dezorientace. Z tohoto kolektivního šílenství se však lze uzdravit: „Postupně se sami přesvědčili a přesvědčují o správnosti internacionální pomoci spojenců, tehdejších svých postojů a činů upřímně litují a poctivou prací vyjadřují svou oddanost věci socialismu.“ Motivy přírodních procesů (lavina, smršť) prezentují události roku 1968 jako živelnou katastrofu, nikoliv tedy jako boj s jasně definovaným nepřítelem.

  2. Čtenáři je přeurčena role toho, který se mýlil a nedokázal „rozeznat skutečnou pravdu“. Poučení mu ukazuje pravou tvář událostí. Vnucuje čtenáři pozici toho, kdo pod vlivem dezinformací a demagogické kampaně sdělovacích prostředků propadl hysterii a panice. Jeho činy jsou však omluvitelné, neboť je nekonal s plným vědomím všech souvislostí, ale v jakési psychóze: „Leckteří z nich se dopouštěli činů, jež odporovaly jejich skutečnému přesvědčení.“ V tomto smyslu připomíná dikce Poučení psychiatrickou diagnózu, jež pacientovi odhaluje pravou podstatu a kauzalitu jeho chování. Čtenář se díky Poučení zotavuje z této nemoci. Prozře-li, měl by litovat a prací pro socialismus znovu vyjádřit svou oddanost vládnoucí ideologii. Ať už čtenář po srpnu 1968 prohlašoval či podepisoval cokoliv, Poučení mu nabízí možnost kajícného obrácení. Stačí připustit, že dané věci nečinil z vlastní vůle, ale pod vnějším tlakem. Vždyť v ovzduší demagogie, paniky a hysterie „podlehli i mnozí čestní komunisté a poctiví občané naší republiky“.

  3. Text není v tomto smyslu příliš konkrétní. Roli původce děje často zaujímají abstraktní entity jako pravice, kontrarevoluce, protisocialistické či pravicově oportunistické a kontrarevoluční síly. Taková ideologická entita není přitom blíže konkretizována. Že se text Poučení v tomto ohledu vyhýbá bližší konkretizaci, potvrzují i pasivní tvary sloves (prohlašovalo se) a další abstrakta v pozici původců děje (úloha vyústila). S abstraktními postavami, jež zastupují stranu zla, však nesplývá pozice „čestných komunistů a poctivých občanů“, byť tlaku demagogie podlehli. Tito nejsou či nemusí být skutečnými viníky, pokud se přesvědčí o „pravé“ skutečnosti a budou litovat svých hříchů. Smyslem ideologické manipulace tak v tomto případě není jasná identifikace společenského zla. Namísto toho text primárně usiluje o to, aby čtenáře donutil ke změně postoje k událostem roku 1968. Teprve pokud čtenář tuto pozici nepřijme, hrozí mu, že by mohl být označen za tzv. exponenta pravicových sil. Hledáme-li původce konkrétních procesů (dezorientace, panika, podlehnutí demagogii), lze v textu odhalit dvě příčiny: „hluboce chybné prohlášení PÚV KSČ“ a dezinformační kampaň sdělovacích prostředků.

  4. Příznakově působí některé jmenné konstrukce (např. pravicově oportunistické a kontrarevoluční síly, internacionální pomoc spojenců, oddanost věci socialismu). Jazyk Poučení má díky nim silně formalizovaný charakter, skládá se z řady floskulí, mnoho substantiv má pevně ustálené a často i rozvinuté přívlastky (poctivá práce, třídní boj, skutečná pravda). Tato pevně fixovaná spojení navozují v případě Poučení až dojem jakési jazykové stavebnice, založené na jednoduchých kombinatorických pravidlech. Díky tomu lze text též snadno reprodukovat (například při výuce Občanské nauky na středních školách). Jazyk Poučení se snaží působit objektivně, ve srovnání s ideologickou produkcí 50. let používá minimum metafor a nesnaží se navodit lyrickou atmosféru kolektivu, jenž společně buduje nový svět socialismu. Dikce Poučení je spíše tragická, připomíná, co vše se mohlo stát, kdyby nedošlo k „internacionální pomoci spojenců“. Expresivní výrazy (smršť šovinistické demagogie, stavidla protisovětské hysterie, neuvěřitelná dezorientace, morální teror) přitom neslouží k podbarvení ideologické polarity „my kontra oni“, ale nabízí spíše negativní obrazy nás samých, tedy právě manipulovaného a již zmanipulovaného „my“. Kolektiv se v kontextu Poučení mění v nebezpečný dav, jenž snadno podléhá tlaku demagogie, má sklony k hysterii, panice a je schopen i násilí.

  5. Zdánlivě nesmyslná teze: „Leckteří z nich se dopouštěli činů, jež odporovaly jejich skutečnému přesvědčení.“ poměrně přesně odráží jednu z klíčových ideologických premis marxismu leninismu. Strana zná objektivní zákonitosti společenského vývoje a díky tomuto kolektivnímu poznání není zatížena subjektivismem, který vždy nutně zkresluje perspektivu a vědění jednotlivce. Nikoliv náhodou definuje terminologický slovníček, který byl součástí školní verze Poučení, pojem subjektivní jako „osobní, často předpojatý, jednostranný“. (Poučení, s. 92.) Dopustí-li se strana omylu, musí to vždy být pouze omyl subjektivní (chyba konkrétního jednotlivce), sama stranická ideologie je neomylná, strana se prostě nemýlí. Jednotlivce však jeho nutně subjektivní perspektiva často klame (ideologie hovoří o tzv. falešném či třídním vědomí). Strana se tak ocitá v situaci, kdy podobně jako vědoucí lékař nejlépe ví, co je pro pacienta (občana) dobré. Mnohdy je nejlepší právě to, co pacient zarputile odmítá. Poučení tuto perspektivu obrací: „nemocní“ jednotlivci pod vlivem demagogické kampaně toužili po tom, co pro ně ve skutečnosti představovalo smrtelné nebezpečí. Dopouštěli se tedy činů, které odporovaly jejich skutečnému (stranou objektivně definovanému) přesvědčení. Byť mohli být jako v horečce přesvědčeni, že jednají ve vlastním zájmu, z objektivní perspektivy jednali proti němu. To co nazývali invazí, byla ve skutečnosti internacionální pomoc spojenců.