Možné odpovědi k textu I.

  1. Definuje-li ideologická brožura správné čtení a porozumění textu, naznačuje nepřímo, že existuje jediná závazná interpretace textu. Smysl čteného se tak nerodí v čtenářově mysli, není plodem interpretativního dialogu (hry) mezi čtenářem a textem, ale je pevně stanoven v samotné knize. Čtenář tak musí přihlížet k době a situaci, v níž kniha vznikala, aby ji správně porozuměl. Musí naslouchat hlasu autorit. Další klíč ke „správnému“ smyslu díla představuje život autora. Ze životopisného kontextu lze vyčíst, co chtěl autor knihou vlastně říci. Komunistická kulturní politika zde odhaluje svou autoritativní tvář, navazuje v tom ovšem i na čtenářské stereotypy české kultury 19. století, jež byla v důrazu na správný smysl literárního díla obdobně autoritativní. Čtenáři tento model neponechává prostor pro subjektivní interpretaci textu, ale směřuje jej k jedinému pravému a kolektivně závaznému výkladu knihy. Dobrá kniha dle komunistické kulturní politiky zprostředkovává objektivní pravdu, skrze správné porozumění textu je čtenář s touto pravdou konfrontován. Tato nadosobní hodnotová norma se napříště stává měřítkem, podle nějž může být poměřován i samotný čtenář: nakolik dokázal přečtené pravdy do svého osobního života promítnout? Ideologické brožury představují ideálně typické modely správného čtení, ukazují, jak může kniha zapůsobit: „Vojín Meloun z Opavské posádky měl rozbitou nosní přepážku a nemohl dobře pochodovat, natož běhat, protože dýchání mu činilo velké potíže. A tu mu pomohla kniha Borise Polevého – Příběh opravdového člověka. Zaťal zuby, ráno, když ostatní ještě odpočívali, chodil na cvičiště, běhal, trenoval, překonal bolesti. Dnes je jedním z nejlepších vojáků své jednotky.“ (O práci čtenářského kroužku, Praha, ÚV ČSM 1950, s. 10.)

  2. Kolektivní čtení neposkytuje prostor pro intimní kontakt s knihou, literatura se naopak politizuje, čtení představuje veřejnou aktivitu. Tradičnímu čtenáři, který pohodlně usedl s knihou do křesla a při popíjení kávy unikal před často krutou realitou do útěšné literární fikce odzvonilo. Důraz na kolektivní čtení též nepřímo naznačuje, že též ke smyslu knihy se lze dobrat kolektivně, že existuje jediný správný a kolektivně závazný význam čteného. Každý čtenář by se této autoritativní interpretaci měl podřídit. Kolektivní čtení tak představuje významný nástroj mocenské kontroly, vylučuje „nesprávné“ interpretace, tlakem kolektivu prosazuje „správné“ čtení a vnucuje jednotlivým čtenářům odpovídající čtenářské strategie. Ideologie se přitom nebrání analogiím mezi porozuměním literárnímu textu a porozuměním celému světu. Z kolektivně sdíleného „správného“ čtení se tak snadno může stát obdobně závazný „správný“ světový názor, prosazovaný se stejnou mocenskou autoritou.

  3. Socialistický člověk (především mládež) má číst především proto, aby byl vychováván. Literatura mu nabízí poučení a vzory jednání. Proto se klade takový důraz na to, aby čtenář hodnotil jednání postav jako správné či nesprávné. Má si z knih brát inspiraci pro vlastní jednání, přičemž má samozřejmě následovat ony „správné“ vzory. Čtení tak nabývá charakter mocenského tlaku, čtenářům jsou vnucovány jisté charaktery jako závazné normy k následování, jiné chování je odsuzováno jako závadné. Literatura tak vlastně představuje jakýsi návod, jak žít v souladu s oficiální ideologií. O funkci knihy hovoří v jedné z ideologických brožur ke kampani Fučíkova odznaku Ervín Hrych: „Vždyť jde především o cestu mladých lidí k dobré knize, o probuzení úcty a lásky k této knize jako prostředku ideové výchovy i soustavného tříbení charakteru, vlastenectví, zásadovosti, odhodlanosti našeho mladého pokolení.“ (HRYCH, Ervín: O práci s knihou, In: Za masové rozšíření Fučíkova odznaku, Praha, Mladá fronta 1953, s. 38.)

  4. Čtenář by se měl vyvarovat interpretace bez znalosti kontextu. Pokud čte knihu poprvé a nezná autora, musí si získat informace od odpovídající autority. Čtenář by neměl číst zcela bez kontaktu s čtenářským kroužkem, mohl by tak při interpretaci sejít ze správné cesty. Diskuze v kroužku zajišťují korekci vlastního výkladu knihy. Nelze číst jen tak pro zábavu, čtenář se musí vždy vážně zamyslet, hledat v literatuře poselství a vzory pro současnost. Literatura je veskrze vážná věc, čtení nepřipouští možnost zlehčení či ironie, čte se o velkých věcech, které jedince přesahují. Pokud by se čtenář Fučíkova odznaku nad ideologickou literaturou (jak je to u dnešních čtenářů běžné) smál, bylo by to vnímáno jako nepřípustná „svatokrádež“.

  5. Estetická hodnota knih je v případě Fučíkova odznaku zcela upozaděna. Zájem o ni by ostatně čtenáře směřoval i k zcela odlišným otázkám: k tomu jak je literární dílo utvořeno, k jeho literárnosti (umělecký jazyk, kompozice, způsob vyprávění, metaforika, návaznost na literární tradici aj.). Zde do popředí jasně vystupuje výchovná funkce. Literatura je kvalitní, pokud efektivně vychovává, nikoliv pokud esteticky povznáší. Apel na čtenáře je v tomto smyslu zřetelný: „kritizuj události i lidi, zda jednali správně nebo nesprávně a řekni si, který z nich se ti nejvíce líbil, proč se ti líbil a jak bys ty sám v podobné situaci jednal“. Takové umění cele slouží zájmům politické moci, ztrácí tak svůj tradiční smysl: nastavovat člověku zrcadlo, problematizovat jeho existenci, klást mu otázky a povznášet jej k vyšším hodnotám. Zároveň přitom rezignuje i na triviálnější funkci lidového umění: prostě pobavit, umožnit únik z každodenní reality.