Možné odpovědi

  1. Konkrétní zločin v Babicích, jemuž padli za oběť tři funkcionáři KSČ, zasazuje Kopecký do širších souvislostí. Vraždu dle ministra organizoval „zločinec, najatý západními imperialisty“. Babický případ tak není ojedinělou tragédií, ale stává se dílčím a v jistém smyslu i logickým výrazem všeobecného boje mezi „nepřáteli naší lidově demokratické republiky“ a „pracujícím lidem“. Skutečné oběti z Babic potvrzují pravdivost ideologické teze o právě probíhajícím třídním boji, v němž se nepřátelé „neštítí sebezločinnějších prostředků“. Vrahy tak dle Kopeckého nejsou jen Malý a Mytiska (ty ministr ostatně vůbec nejmenuje), ale především „západní imperialisté“ a jejich „spřeženci a pomocníci“. Na rozdíl od skutečných pachatelů jsou přímo jmenování představitelé poúnorové emigrace (Petr Zenkl, Hubert Ripka, Ferdinand Peroutka ad.), aby bylo zcela jasné, komu chce Kopecký přičíst odpovědnost za smrt tří venkovských komunistů. Malého skupinu Kopecký ztotožňuje s třídou tzv. „vesnických boháčů“. Odhaluje tak motivaci činu, mladí sedláci se znovu chtěli zmocnit svého majetku, znovu chtěli vykořisťovat pracující venkovský lid. Třídní zášť je donutila vraždit. Babický případ tak dle Kopeckého nemusí představovat ojedinělou událost, neboť „vesničtí boháči“ takto uvažují jako společenská třída a s pomocí západních imperialistů mohou vraždit i jindy a jinde. Ministr hovoří o zástupech nepřátel a zločinných živlů, které obklopily republiku a hrozí jí zničením. Vyzývá všechny k bdělosti: Babice mají být příkladem a výzvou k „největší bdělosti“. Díky tomuto ideologickému kontextu se osobní tragédie výrazně politizuje. Konkrétní „malé“ příběhy zavražděných se podřizují „velké“ logice historického střetu společenských tříd.

  2. Komunistická ideologie portrétovala své protivníky jako absolutní zlo. K tomu se velmi dobře hodili právě nacisté. Po norimberském procesu, zveřejnění fotografií a filmových záběrů z nacistických koncentračních táborů se nacismus stal symbolem nejodpornějšího zla. Stačilo protivníky přiřadit k nacismu a též jejich charakter se naplnil temnotou, kterou již nebylo potřeba blíže specifikovat. Komunisté mají jednoho stálého nepřítele a tím je právě nacismus. Západní imperialisté pouze převlékli kabáty, ale pod jejich maskami se skrývají tváře „nacistických hrdlořezů“. Kdo z čtenářů by se v této situaci chtěl identifikovat s lidmi souzenými v rámci série babických procesů, pokud by se tímto zároveň postavil po bok „hitlerovských násilníků“? Kopecký sugestivně postavil Babice vedle nacisty vyvražděných Lidic a Ležáků. Přísné tresty, jež vynesly soudy v babickém případu, pak mohou vyznít i jako odplata za zločiny nacismu. Jejich oprávněnost tím jen stoupá. Komunisté se přitom nemusí jevit jako ti, kteří tvrdě a často i násilně provádí kolektivizaci venkova, ale naopak jako ti, kteří vesnici chrání a právem trestají zločiny kolaborantů a vlastizrádců.

  3. Pohnutou atmosféru pohřbu zastřelených funkcionářů využil Kopecký k tomu, aby vyzval posluchače a čtenáře k „největší bdělosti“. Obdobné nebezpečí dle ministra ohrožuje všechen pracující lid. Každý by tak měl věnovat bedlivou pozornost svému okolí a neměl by váhat v případě, že narazí na nepřátelské živly. Kopecký vyzývá lid, aby nepřátelům „dal pocítit sílu své moci“. Budování socialismu je dle Kopeckého neustále ohrožováno, nepřátelské síly se nás snaží v poslední křeči („vzteklé běsnění nad neodvratným koncem“) zastrašit. Projev je velmi expresivní, obsahuje časté zvolací věty, řečník neskrývá rozhořčení. Vyzývá k odplatě: „třídní nepřítel bude krutě platit“. Každý slušný člověk musí přece odsoudit babický zločin a musí se zařadit po bok komunistů, podpořit je v jejich úsilí, aby byli viníci po zásluze potrestáni. Kopeckého apelu lze jen stěží uniknout, pokud posluchač či čtenář nesdílí řečníkův patos, jeho rozhořčení nad brutálním činem, automaticky se vylučuje ze společenství těch, kterým jde o mír, o pokojnou práci, o budování spravedlivého světa. Cesta v tomto případě nevede než do tábora těch druhých. Projev nepřipouští nezaujatou pozici, nelze stát vně, tento zločin se týká nás všech. Že bylo možné tímto způsobem vyvolat davovou hysterii, dokládá na 600 rezolucí, jež po státním soudu žádaly nejpřísnější potrestání viníků (trest smrti).

  4. Kopeckého jazyk je velmi expresivní a emocionálně zabarvený, mluvčí neskrývá své pohnutí. Dokládají to nejen časté zvolací věty, deklamativní opakování jednotlivých výrazů i celých větných vazeb („ukážeme, že“ či „voláme, aby“), ale též lexikální charakter projevu. Kopecký používá řadu expresivních výrazů („bestiální zavraždění“, „zvířecky ubili“, „smrtelná nenávist“, „bídní Zenklové“, „gestapácké a esesácké zrůdy“, „zákeřní štváči“ či „zločinné živly“), jež staví do protikladu k pokojnému životu pracujícího lidu. Tyto výrazy představují konvenční ideologická klišé, jež se často opakují i v jiných projevech spojených s politickými procesy. Kopeckého projev není nikterak originální, představuje jen variaci na dané téma. Lze jej vnímat jako jazykovou hru, která má svá vlastní pravidla a funguje jako svého druhu stavebnice. K straně zla lze přiřadit jistá označení (štváči, vrazi, škůdci, násilníci, boháči atd.), k nimž existují ustálené přívlastky, které lze jen v omezené míře kombinovat (zákeřní, podlí, bídní, imperialističtí, cyničtí, cizáčtí atd.). Obdobně lze i ke straně dobra přiřadit ustálené výrazy (pracující lid, obětaví služebníci, stateční pracovníci, drazí soudruzi atd.). Mluvčí neusiluje o originální jazyk, nehledá synonymické výrazy, nesnaží se oživit slovní zásobu. Projev jasně ukazuje, jak se ideologický jazyk komunismu dokázal odpoutat od „komunikované“ skutečnosti. Takovýto „stavebnicový jazyk“ neodkazuje k mimojazykové realitě, ale spíše k abstraktním pravidlům vlastního fungování. Kdo mluví tímto jazykem, nepojmenovává skutečnost, ale hraje autonomní (na realitě nezávislou) jazykovou hru. I v Kopeckého projevu lze postřehnout pevně platné stavební vzorce, jimž mluvčí vlastní výpověď plně podřizuje: nenávist je často zavilá, vrahové jsou zločinní, štváči jsou zákeřní, emigranti jsou reakční. Slovník projevu je velmi omezený a přitom jednoznačně polarizovaný. Již sám jazyk tak nenechává čtenáře či posluchače na pochybách: žije v rozdvojeném světě, v němž se lze přiklonit buď na stranu dobra, nebo na stranu zla, třetí cestu takový jazyk nepřipouští.

  5. Důraz na „my“ má v projevu jednoduchou funkci. Pozice mluvčího a posluchačů vlastně splývá. Ideologický jazyk nenabízí dialog, ale zcela autoritativní monolog. Od oslovených se neočekává vlastní názor. Mohou nanejvýš splynout s oficiálním hlasem strany. Existuje pouze postoj „náš“ nebo „jejich“. Má-li někdo vůči takto polarizovaném jazyku výhrady, ocitá se automaticky v pozici těch druhých, o kterých se mluví. Kdo není s námi, je proti nám. Takto nastavená komunikační situace vzbuzuje v čtenáři a posluchači potenciální obavu z toho, že by mohl být ze společenství „pracujícího lidu“ vyloučen. Co to může znamenat, dokládají osudy více než stovky odsouzených, kteří se tragicky „svezli“ se čtveřicí, která provedla přepadení babické školy.

  6. Tyto původně náboženské výrazy rozhodně nemají pohřbu dodat křesťanský rozměr, nemají nic společného s náboženstvím. Kopecký vědomě přejímá tradiční figury jazyka církve, aby pohřbu stranických funkcionářů propůjčil posvátnou atmosféru tradičních náboženských obřadů. Odkazy na mučednickou oběť napomáhají heroizaci zavražděných soudruhů. Připomínají čtenářům a posluchačům, že i tato krev byla prolita za naši spásnou budoucnost. Vykupitelská oběť nás zavazuje. Použitá rétorika se přitom náboženskému jazyku podobá jen formálně, s vykupitelskou obětí Krista či mučednickou smrtí katolických světců nemá Kopeckého pojetí mučednictví nic společného. Vnější podobnost výraziva však může (posluchačům či čtenářům) v jistých případech usnadnit přechod od křesťanské víry k vysvětlujícímu příběhu komunistické ideologie.

  7. Čtenář je součástí kolektivu těch, kteří „pokojně pracují“, „usilují o lepší život“, „jdou kupředu“ či „budují socialismus“. Charakter pracujícího lidu definuje především práce. Naším údělem je pracovat a budovat. Pozice těch druhých je zrcadlově obrácená: oni především škodí, ničí, ruší, překáží, vraždí, štvou, zabíjí atd. Jejich činnost je tedy veskrze destruktivní a nemá ani nějaký vlastní ideový cíl, pouze parazituje na světě socialismu. Tváří v tvář tomuto zlu nabývá Kopeckého kolektivní „my“ další roli. Nejenom, že pracujeme, my též „ukážeme, že máme sílu rozdrtit“, „dáme pocítit svou sílu“. Tyto činnosti už nemají tak mírumilovný charakter jako ona „pokojná práce“. Viníky tak netrestá pouze strana, na jejich odsouzení se podílí všechen lid – a to nejen v obrazném smyslu slova (KSČ podporovala „spontánní“ žádosti o přísné potrestání viníků).

  8. Dal by se očekávat poněkud osobnější tón. Ministr Kopecký by mohl více připomenout samotné zavražděné, jejich podíl na rozvoji obce i zavádění nových socialistických pořádků na vesnici. Na stesku pozůstalých však ministrovi viditelně příliš nezáleží. Jde mu především o propagandistický potenciál, který v sobě babický případ skrývá. „Malé“ příběhy obětí babické tragédie tak zcela ustupují „velkému“ příběhu ideologie. Z drobných vesnických funkcionářů se rázem stávají „stateční pracovníci lidové správy“ a „mučedníci“ boje za socialismus.

  9. Komunistický režim pomocí všudypřítomných nepřátel omlouval řadu nedostatků. Jakmile se něco nedařilo, neplnil se plán, došlo k nedostatkům v zásobování, objevily se nekvalitní výrobky – mohl za to skrytý nepřítel. Pokud nově zakládaná jednotná zemědělská družstva nedosahovala předpokládaných výnosů a dokonce zaostávala za výkony soukromých hospodářů, byli na vině sabotéři, diverzantské bandy a američtí agenti. Takto koncipovaný obraz nepřítele zároveň vyvolává nejistotu a neklid: skrytý, vnitřní nepřítel může být kdekoliv mezi námi. Kopecký apeluje na bdělost, s níž mají uvědomělí občané nepřítele vyhledávat. V podtextu této výzvy se však skrývá hrozba: i ty můžeš být svými sousedy označen za nepřítele. Takový obraz slouží též k disciplinaci, vzbuzuje strach a nutí k poslušnosti. Komunistická moc rozhoduje, kdo je s námi a kdo proti nám. Přísně potrestaní nepřátelé socialismu představují odstrašující příklad pro všechny, kdo by jen uvažovali o tom, že se režimu postaví. Zároveň však plní útěšnou roli obětních beránků: drak už se najedl, alespoň pro dnešek bude klid, někoho si vzít stejně musel.