Kulturní vzorce

  1. Jaké chování otec označuje jako provokování? Proč synové provokují?
  2. Charakterizujte názory otce a staršího syna, jak hodnotí společenskou situaci a pozici rodiny v ní?

Na této ukázce můžeme otevřít otázku zásadního dilematu, která každá rodina svým způsobem řešila – jak se jako celek vztáhnout k režimu. Otevírá se tu také téma zvláštní bariéry mezi veřejnou a intimní sférou. Že se jedná o zvláštní společenskou situaci, zjistíme z otcovy poznámky, že v rozmluvě po třídních schůzkách nejde o prospěch. Škola jako součást veřejné sféry byla politizovaná, nešlo pouze o vzdělání, každý se zde musel nějak projevit i ve vztahu k režimu. Zdánlivě odtažité záležitosti, jako byla známka z ruštiny, se mohly stát symbolem něčeho jiného – pro staršího syna je to jazyk okupantů. Na druhou stranu, mohl být podezírán z politického záměru každý, komu nešla ruština? Přesto, jak otec zdůrazňuje, důležitější než známky je „provokovat“ – co konkrétně to všechno může být, nezdůrazňuje, zdá se, že celá rodina ví, co je „provokování“ (spory se spolužákem z prominentní rodiny, sprosté básničky, zřejmě jakékoliv chování vybočující z normy). Otec apeluje na syny, aby si uvědomili, že dětské a pubertální chování bude mít důsledky v celém jejich životě a odrazí se i v životě celé rodiny. V podstatě naznačuje, že individuální spory na základní škole mohou vést k tomu, že se nedostanou na vyšší školy a jejich kariéra bude ohrožená. V rodině se mluví o těchto záležitostech otevřeně, stále ale s vědomím bariéry mezi soukromou a veřejnou sférou – tam se rodinné taktizování nebo otevřené pojmenování věcí přenášet nesmí. V rodině se střetávají dvě interpretace tohoto stavu – starší syn to vidí jako pokrytectví a egoismus, které mají za cíl jen rodinnou dovolenou. Otec vidí synův názor jen jako idealismus, on se snaží, aby svojí loajalitou a nenápadností ochránil rodinu, protože zpochybňuje, že by „provokování“ mělo nějaký efekt. V ukázce tak můžeme identifikovat dva odlišné postoje k normalizační realitě.
 

Občanský průkaz (2010, r. Ondřej Trojan)

Na motivy knihy Petra Šabacha a podle scénáře Petra Jarchovského natočil Ondřej Trojan další ze série nostalgicky vyznívajících tragikomedií, v níž se snaží zachytit chlapecký svět, ve kterém se střetává reálný socialismus s pubertálním rebelantstvím. Zaměřuje se především na konflikt mladých lidí a politického systému ztělesňovaného policejním aparátem. Příběh čtyř dospívajících mladíků je symbolicky ohraničen dvěma barevně odlišnými dokumenty – červeným občanským průkazem a modrou knížkou. Z pozice „mániček“ se režisér pokusil postihnout hudebně-kulturní rozměr vzdoru proti oficiálně prezentované kultuře.