Idyla normalizace
Scéna z ubytovny z méně známého filmu Jiřího Menzela nese typické znaky jeho tvorby. Zachycuje obyčejné lidi a jejich příběhy, hledá poetiku v každodennosti, v líčení pospolitosti a přátelství uvnitř pracovního kolektivu. Menzel navazuje částečně na svůj film Skřivánci na niti (1969), který měl prorežimním snímkem Kdo hledá zlaté dno (1974) odčinit. V pozdějším snímku již nezachycuje skupiny vyloučených z budování socialismu, naopak zabývá se těmi, kteří socialismus budují a oslavuje je jako ryzí a opravdové lidi. Ačkoliv žijí daleko od rodiny, spolupracovníci ze stavby přehrady jim jí nahrazují, spojeni společným úkolem prožívají i po práci spolu veselé příhody. Jakkoliv má film kvalitní scénář, herecké výkony i režii, celé jeho vyznění je značně umělé, můžeme se domnívat, že na ubytovnách nefungovala takto bezproblémová kolektivita. Snímek je ale ukázkou toho, jak vypadá normalizační budovatelský film – ztratil oproti padesátým létům zkratkovitost, ale zůstává étos práce a kolektivu. Kdo hledá zlaté dno (1974, r. Jiří Menzel)
|