Bytová nouze

  1. Jaký fenomén reflektuje tato scéna? Jakým způsobem vypovídá o sociální realitě 70. let?
  2. Jak se ke vzniklé situaci staví řemeslníci? Zamyslete se nad důvody tohoto jejich postoje.

Ukázka zachycuje výjimečný ale ne zřejmě nemožný případ, kdy se do nedostavěného panelového bytu nastěhovala rodina v kritické situaci. Spolu s dospíváním silné poválečné generace nastala v Československu od 70. let bytová krize, kterou měla vyřešit právě urychlená výstavba panelových sídlišť. Film Panelstory ukazuje, že tento proces nebyl tak bezproblémový, jak ukazovala režimní propaganda. Problém bezdomovectví oficiálně neexistoval a „bezdomovci“, jak si je představujeme, na ulicích socialistických měst nebyli, mnohé rodiny se ale mohly dostat do složité sociální situace. Paní se třemi dětmi v ukázce svérázně interpretuje právě socialistickou rétoriku o právu na bydlení – na byt v paneláku čekali pět let a tak ho prostě obsadili, mají na něj přeci právo. Zajímavý a charakteristický je postoj řemeslníků, kteří ilegální obyvatele bytu objevili, ale ani je nenapadlo, že by rodinu nahlásili nebo ohrozili, prvotní je pro ně, že mají méně práce. Navrhují v podstatě více kapitalistický model, kdy by si nájemníci sami budovali byty, zřejmě proto, že sdílejí v té době typický postoj nezájmu o vlastní práci a její širší souvislosti. Právě taková laxnost umožňovala, aby rodina ilegálních nájemníků dlouhodobě přežívala v nedostavěném paneláku.

Panelstory (1979, r. Věra Chytilová)

Film z roku 1979 nese rukopis režisérky Věry Chytilové. Jednotlivé scény s nadsázkou vykreslují charakteristické rysy veřejného i soukromého života za normalizace – fušeřinu ve stavebnictví, podplácení, ulejvání v práci a naopak důraz na soukromí. Oproti jiným autorčiným společenskokritickým filmům je tento zasazen do vizuálně silného prostředí nedostavěného sídliště. Film však není primárně kritikou politického systému, ale celého hodnotového žebříčku společnosti. Téma bylo autorce přiděleno, když bylo zastaveno natáčení filmu Kalamita, podle zadání se mělo jednat o oslavu velkého projektu socialistického plánování – výstavby sídliště Jižní Město v Praze. Film však vyznívá jednoznačně kriticky a z těchto důvodů bylo jeho uvedení do kin problematické, k divákům se dostal až po roce od natočení a jen ve vybraných mimopražských kinech. Přesto získal hlavní cenu na festivalu v San Remu, kam jej autorka tajně vyvezla. Do široké distribuce přišel snímek až v roce 1988 hlavně díky pozitivnímu přijetí na festivalu v Moskvě, který se odehrál v atmosféře glasnosti.