Angažované umění

  1. Zaměřte se nejprve na atmosféru a uspořádání celé události. Kde se shromáždění odehrává, má tato volba nějaký důvod?
  2. Kdo jsou účastníci shromáždění, jak jsou seskupeni? Jak kamera zabírá sál?
  3. Nyní se zaměřte na samotný text projevu: Kdo jsou oni „odpadlíci a zrádci“, o kterých mluví? Jak je text charakterizuje?
  4. Jaké by mělo být podle projevu poslání umění a umělce v socialistické společnosti? Má podle vás stejnou úlohu i dnes? Souhlasíte s tímto názorem?

“Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu  a míru” je název provolání oficiálních uměleckých svazů, kterým odsoudily Chartu 77. Dnes je častěji označujeme jako “antichartu”. Shromáždění v Národním divadle v lednu 1977, kde prohlášení podepisovali známí českoslovenští umělci, bylo vrcholem ideologické kampaně proti signatářům Charty.  Provolání četla  známá divadelní a televizní herečka Jiřina Švorcová, kamera v publiku schválně vyhledávala známé tváře herců, kteří přišli dobrovolně nebo kvůli obavám z důsledků své nepřítomnosti. Komunistická strana kampani proti Chartě věnovala velkou pozornost - shromáždění přenášela televize, seznamy signatářů následně vycházely v Rudém právu.  Samotný projev je pak ukázkou, jak komunistická ideologie chápala umění - vnímala jej jedině ve spojení s s režimem a jeho cíli. Provolání odlišuje „skutečnou“ kulturu od té druhé – nesocialistické. Vymezuje též poslání umělce v socialistické společnosti. Představuje normativní určení toho, co je socialistické a co bude v rámci tzv. kulturní fronty ještě tolerováno, a co už ne.

Zajímavým bodem je odvolání se na závěry helsinské konference. Právě přijetím helsinských dohod argumentuje potřebu dodržování lidských a občanských práv Charta 77. Provolání anticharty se tedy částečně pouští do sporu s Chartou o správnou interpretaci závěrů helsinské konference. Projev si přivlastňuje cíle ve shodě s helsinskou konferencí (“skutečné umění má pomáhat kupředu národům i lidstvu, vytvářet porozumění mezi lidmi různých zemí”) a kritizuje skupinu “odpadlíků a zrádců” (rozuměj Chartu 77) za odtrhnutí a izolaci od vlastního lidu a za to, že jsou “nástrojem antihumanistických sil imperialismu”.

Televizní záběry otevírají prostor nejen pro analýzu projevu a související ideologie, ale obrací naši pozornost i k divákům u televizních obrazovek a samozřejmě též k přítomným umělcům. K reflexi těchto otázek můžeme využít antologii z osobních vzpomínek různých aktérů dobových událostí, které z různorodé perspektivy otázku účasti na shromáždění a významu podpisu pod provoláním řeší. Ukázku lze kombinovat s klipem Anticharta.

Celostátní shromáždění kulturní fronty v Národním divadle (1977, přímý přenos ČST)

 

Televizní záznam ze setkání 28. ledna 1977 byl vrcholem mediálního i politického tlaku proti Chartě 77. Do Národního divadla byli sezváni známí českoslovenští umělci, Jiřina Švorcová tu přednesla prohlášení Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu, které potom účastníci, opět za přítomnosti kamer, podepisovali. Účast známých osobností a jejich podepisování jinak názorově prázdného dokumentu měly dodat legitimitu boji režimu proti disentu v očích široké veřejnosti. Význam prohlášení tak zůstává především symbolický (že tento symbol byl pochopen, dokazuje, že se mu všeobecně říká Anticharta, i když Charta 77 v něm není výslovně zmíněna) a disciplinační – vyhnout se účasti na shromáždění a podpisu znamenalo ohrozit kariéru vlastní i širší rodiny.